Román na pokračování - Srdce na venkově

Vesničku Nechvalice, někteří popisovali jako zapadlou díru uprostřed polí, jiní jako malebnou dědinku v klínu jižní Moravy.

Místní hospoda, centrum společenského života, byla jako každý pátek večer narvaná do posledního místa. Štamgasti si povídali, smáli se a pivem po náročném týdnu splachovali prach.

Vlahý podvečer ztupil hranu letnímu žáru, mouchy pomalu přestávaly otravovat a komáři ještě otravovat nezačali. Ideální chvíle mrknout na hospodskou, ať přihraje další dva půllitry.

U jednoho ze stolů v rohu hospody seděli dva muži a způsob, jímž spolu družně mlčeli a jen tu a tam prohodili slovíčko, vypovídal o dlouholetém přátelství. Martin Pospíšil už léta pracoval v malé rodinné firmě zabývající se výrobou nábytku a Václav Sedláček se oficiálně živil jako opravář traktorů a další mechanizace místního zemědělského podniku.

Vychutnávali dobře vychlazené národní zlato a nechávali hovor ostatních protékat kolem.

Hostinská se nad nimi zastavila, aby sebrala uprázdněné sklenice, a když sklo cinklo o sklo, prohodila k vyššímu z mužů: "V Dobšenicích bude příští týden pouť. Švagrová tam dělá na úřadě. Chceš tam zamluvit místo na stánek na ty tvoje hračky?"

"Hej, Vašku, to není zlý nápad," zaradoval se Martin a společně se servírkou chlapa na druhém konci stolu pozorovali.

Václav pokýval hlavou a usmál se: "Dík, Jani, dáš mi na ňu mobil?"

Žena odchvátala s náručí krýglů a Václav se protáhl. Pohled na hodiny prozradil, že bude půl desáté. Pomalu čas jít domů, krmit dobytek.

"Vidíš, ani jsem se tě nezeptal, jak to šlo na těch trhách onehdá. Prodalo se tam něco?" zajímal se Martin.

"Ale jo, vlastně jo. Když jsem to tam viděl, trochu jsem se lekl. Samý rychloobrátkový krámy… Ale pár lidí se zastavilo. Koupili nějaké dřevěné meče pro mrňata a dva železné, co jsem dělal jen tak na okrasu. Víš, ty lehké, co vypadají jak z nějakých fantasy knížek, ale šermovat se s nima nedá."

"Tak se ti vrátily aspoň náklady?"

"Tak. A zbylo na pivo," zasmál se Vašek. "Hele, to objíždění těchhle trhů… je to trochu jak loterie, neumím v tom chodit, rozumíš. A hlavně tam máš jen malou šanci, že tě najde nějakej skutečněj nadšenec. Ale tak… vyzkouším ještě pár měst po okolí, kde mají na podzim nějaké historické slavnosti a taky jsem si psal s borcem, který organizuje nějaké turnaje… Ale žere to mraky času."

"To by chtělo eshop, ne? Abys neztrácel tolik času s tím ježděním a vysedáváním na stánku."

Václav mozolnatým palcem otřel pěnu z okraje půllitru a přikývnul. "Jo, myslel jsem na to. Akorát… mě tyhle věci moc nebaví a ani nevím pořádně odkud začít. Kdo dělal webovky vám?"

"Jedna firma z Brna, ale řekli si o dost peněz. Dodali nám komplet řešení, to asi nebudeš potřebovat, je to na tvý účely moc masivní a spousta parádiček, bez kterých se obejdeš - asi nechceš, aby to mělo konfigurátor skříní, žejo…"

"Tak zajímavá myšlenka, nakonfigurovat si meč podle sebe… ale máš pravdu. Já zatím potřebuju zjistit, jestli by z toho mohlo něco být. Víš jak, kovat budu stejně pořád, ale kdyby to hodilo sem tam nějakou kačku na materiál, nebyl bych proti…"

Martin souhlasně přikývnul a promnul si zátylek. Ve tmavých vlasech se mu na spáncích leskly stříbrné nitky, ale díky práci se dřevem a neustálému pohybu v dílně si uchovával dobrou fyzickou kondici. I když pod laskavým pohledem druhé manželky Zuzany časem trochu nabyl na objemu v pase… "To úplně chápu. Když člověk něco dělá, tak z toho taky potřebuje něco mít. Hele, něco mě napadlo. Moja nejstarší dcera Magda, víš, ta pracuje v Praze v reklamce. Nedávno mi volala a říkala, že by chtěla přijet o prázdninách na dovolenou sem na dědinu."

Václav se opřel a pohodlně natáhl dlouhé nohy v montérkách pod stůl. Byl o dva roky mladší než Martin a teoreticky vzato by měl být spíš kamarádem Martinova bratra, s nímž v dětství chodil do třídy. Ale už skoro čtyřicet let patřil Martin k nejlepším Václavovým přátelům a opačně. Nerozdělilo je ani Martinovo zbrklé první manželství, ani Václavovo toulání po světě a vleklá nemoc jeho matky. Vždycky o sobě věděli a bylo fajn tušit, že někde na světě je někdo, kdo nenadělá moc řečí a podá pomocnou ruku, když to bude potřeba. Václav hodně oceňoval, že mu Martin před několika lety pomohl zařídit maminčin pohřeb. Sám byl v té době trochu mimo. Ačkoliv by se dalo čekat, že při její prognóze se na tuhle eventualitu jeden aspoň připraví, zjistil Vašek, že na smrt nejbližších zřejmě člověk není dostatečně připravený nikdy. "Malá Magda? Kolik je jí? Už má po škole?"

Martin se zasmál. "V březnu jí bylo šestadvacet. Udělala si bakaláře a dál nešla. Pěkně vyrostla, malá Magda. Ale vždyť tu byla někdy kolem těch svých narozenin. Neviděli jste se? Ne? Aha, tys byl někde na velikonočních trzích, co? Koukej, já jí řeknu o tom tvým nápadu, co říkáš? Třeba by věděla, co a jak? Ona se v tomhletom online světě přece jen vyzná líp, než my staří dědci..." ironizoval Martin.

Magdalena Pospíšilová seděla v moderní kanceláři v centru Prahy, kde život vířil v rychlém tempu velkoměsta. Venku na ulici stoupala teplota, a to léto teprve začínalo. V klimatizované kalnceláři bylo stále stejně - v létě chládek, v zimě přívětivě teplo. Bylo to sice příjemné, ale tak nějak sterilní stejně jako všechno, co ji tu obklopovalo. Neutrální koberec v odstínu kapučína, bílé zdi, několik pokojových květin v proutěných květináčích z nábytkového řetězce.

Zatímco kolegové kolem ní pracovali na svých počítačích a telefonovali, Magda bloumala očima v dálavách, kudy nevedou cesty. Totiž zírala do blba.

Projekt, na kterém pracovala byl rutinní záležitost. Návrh sezónní grafiky pro malou luxusní parfumerii v centru. Styl byl jasný, logomanuál nepřipouštěl šlápnutí vedle. Šlo jen o umístění několika nových prvků a změnu obsahu. Skoro se divila, že se té firmě chce vynakládat prostředky na tak nepatrné změny.

Přinutila se pohnout myší a chvíli pracovat. Stejně jí ale myšlenky utíkaly a po chvilce se přistihla, že vzpomíná na svou dlouholetou kamarádku a spolubydlící Karolínu, která se nedávno seznámila s novým přítelem. Ačkoliv se znali krátce, bylo Magdě jasné, že tentokrát je to vážné. Karolína byla často s ním a když se vrátila, s úžasem vyprávěla o tom, jak plánují společnou budoucnost a jaká složitá témata spolu probírají... Magda, přestože se za ni samozřejmě velmi radovala, si začala uvědomovat, že se cítí osamělá.

V klimatizované kanceláři, kde se nedá ani otevřít okno jí život protékal mezi prsty a ona nevěděla, co s tím.

Udělala si kávu - kolikátou už dneska? A přistoupila k oknu, aby se alespoň trochu protáhla, než se přinutí koncentrovat a dokončit projekt. Pohled dolů do ulice, kde lidé spěchali z místa na místo, ji utvrdil v rozhodnutí něco konkrétního udělat a pohnout se z místa.

Usedla zpět k počítači a vytočila číslo svého otce Martina. Moc se nevídali, protože když jí bylo pět, rodiče se s velkým humbukem rozvedli a matka utekla z moravské vesničky přímo do centra hlavního města. Matce budiž přičteno ke cti, že otce nikdy nepomlouvala a ani nebránila Magdě ve styku.

Jenže Magda brzy po rozvodu nastoupila do školy, zvykla si na Prahu a absolvovat dlouhou cestu hromadnou dopravou nešlo víc než párkrát do roka.

Taky si matka časem našla nového přítele, dnes už manžela, s nímž Magda výborně vycházela, takže jí nescházel ani mužský vzor.

Teprve asi před rokem Magdě došlo, že o své rodině, která zůstala na Moravě, skoro nic neví. A že už přece dávno není závislá na tom, zda jí matka zprostředkuje kontakt nebo ne.

Začala si s otcem psát a tu a tam volat a s překvapením zjišťovala, že opravdu stojí o to mít ho zase ve svém životě a že on má zájem o ni.

Když se ozvalo hlasité zvonění, počkala, až to otec vezme.

"Ahoj, Magdo. Co se děje?"

"Ahoj, tati, máš chvilku? Jen jsem chtěla potvrdit svoje plány na léto. Chtěla bych přijet za tři týdny, jestli by to nevadilo. Vezmu si dovolenou a chtěla bych strávit nějaký čas s vámi."

Hlas jejího zploditele zněl spokojeně: "Jo, to jsi říkala, počítám s tím. Díky za potvrzení. Těšíme se na tebe."

"Mluvil jsi o tom doufám se Zuzkou a s dětmi?"

"Samozřejmě," přímo slyšela, jak protáčí oči. Když se nedávno na sebe koukala náhodou v zrcadle při telefonování, všimla si, že sama háže stejnou grimasu a je mu v tom okamžiku šíleně podobná.

"Víš, no… Chápu, že máte vlastní plány a tak, ale napadlo mě… vlastně bych se tam u vás chtěla zdržet trochu delší dobu. Potřebovala bych změnu prostředí." Stiskla mobil a opatrně se ohlédla. Kolegové byli dost daleko a zabraní do práce, takže se odvážila tiše dodat: "V práci je to trochu napjaté…"

"Prostě přijeď, Majdulko, tady u nás máme léky na všecko. Sluníčko a čerstvý vzduch a tak vůbec…"

Magda se usmála jeho schválně lehce přehnanému akcentu: "Bezva, tati, díky. Ve firmě máme spoustu nomádů, takže nebude vůbec problém, když budu dělat z Moravy - co je to proti Bali nebo Malaisii."

"Jasně, já vím, Dálný východ…" zachechtal se táta otřepanému pražsko-moravskému vtípku.

"Potřebuju jenom trochu slušné připojení na internet a-"

"Hej, Majdo, my tu fakt nežijem na stromech!" popichoval táta a Magda se přistihla, že tentokrát protáčí oči ona. Ale po dlouhé době jí bylo u srdce lehko. To dobromyslné škádlení jí zvedlo náladu.

"Chtěla jsem říct, že bych potřebovala nějaký místo, kde bych mohla bydlet, abych vám nevisela na krku. Máte dost vlastních starostí s těma třema lumpama a Zuzaně by nemuselo být příjemný, kdybych se jí tam nakvartýrovala na měsíc nebo na celý prázdniny. Taky s dědou je to… no víš jak. Pořád má nějaký narážky na mámu… Takže kdybys věděl o někom, kdo by nabízel k pronájmu třeba garsonku nebo aspoň pokoj, byla bych fakt ráda."

Z telefonu se ozvalo vrčení nějakého stroje, asi vrtačky nebo pily a Magda si uvědomila, že tátu ruší v práci. "To může počkat, nebudu už zdržovat, jen jsem tě chtěla slyšet."

"Hele, dobrý. Rozumím, přijímám. Pozeptám se. Mám jeden nápad. Dám vědět."

Sobota v malé moravské obci Nechvalice byla slunečná a horká.

Magda asi před hodinou dorazila vlakem do rozpáleného centra Brna, kde ji na nádraží otec vyzvedl autem a ušetřil ji trmácení autobusy integrované dopravní sítě, která měla sklony se o víkendech tu a tam lehce dezintegrovat.

V rádiu zánovní caddyny se vyznával jistý malátný pán ze své náklonnosti k alkoholu, vzhledu opačného pohlaví a hudbě. Sloky vhodně reflektovaly Magdinu dnešní situaci, a tak si opřela hlavu o sedadlo a nechala se unášet tátovým pobrukováním známého refrénu. Tu a tam prohodili slovo o cestě a rodině, ale jinak bylo víceméně ticho. Pohodové. Táta zjevně ovládal umění mlčet. Mlčet přátelsky, přívětivě a otevřeně. Ne jako jiní, kteří mlčeli rozpačitě nebo vyvolávali u druhého nejistotu.

Když sjeli z rychlostní silnice pokračující na Mikulov a vnořili se do spleti klikatých pomístních komunikací, řekl jí táta o možnosti ubytování u svého dlouholetého kamaráda Vaška. Znělo to dobře - statek na konci vsi, koně, letní romantika.

"Co se týče nájemného… on peníze ani nechce," ušklíbl se táta. "Paličák. Ale potřeboval by pomoct udělat webovky nebo eshop, a já jsem si říkal, že ty bys mohla vědět co a jak…"

"Webovky? Jako na pronájem pokojů na léto?" divila se.

"Ne, ne on vyrábí repliky historických mečů a další staré zbraně. Chtěl by zkusit, jestli z toho jeho kování nemůže být kromě koníčku třeba i slušné přivýdělek, však on ti to ukáže sám."

Zastavili před čímsi, co by optimistická romantička nazvala půvabně omšelou soustavou budov ve vintage stylu a Magdina kamarádka Karolína zase ruinou.

Otec zajel otevřenými vraty přímo do dvora a Magda si všimla, že první dojem trochu klamal. Ze tří stran obestavěné nádvoří bylo čisté, vyštěrkované a nad obytnou částí a chlévy zářila novotou opravená střecha. Někdo se tu zřejmě snažil, aby mu to dědictví po předcích nespadlo na hlavu.

Dvůr se otvíral do zahrady se sadem, kde se v ohradě popásali dva hnědí koníci.

Pod přesahující střechou parkovala ojetá dodávka a na lavičce vedle třístupňového schodiště do domu se vyhřívala rezavá kočka.

Vystoupili z auta a Martin nasměroval dceru ke zdroji kovového lomozu.

"Hej, Vašku, jsme tady," zvolal, aby ten kravál přehlušil.

Dorážení kladiva na železnou tyč ustalo. Magda mezitím zamžikala při přechodu mezi jasným slunečním světlem a potemnělou dílnou. Cosi zasyčelo a než se vzpamatovala, sundával si urostlý chlap přibližně otcova věku ochranné rukavice a brýle a podával jí ruku.

Magda stiskla nabízenou pravici, která působila, že by mohla docela dobře fungovat místo kladiva a vykouzlila nervózní úsměv.

"Takže malá Magda," usmál se koutkem úst a v šedých očích mu pobaveně zajiskřilo.

"No tak… velká zrovna nejsem," připustila pobaveně. Sto pětasedmdesát centimetrů není žádná výška. Narozdíl od jeho aspoň sto devadesáti.

Měl ostře řezanou tvář, široká ramena a prohlížel si ji s neskrývaným zájmem. "Naposledy jsem tě viděl, když ti byly tři roky. A tos teda byla o cosi menší…"

"No jo, tys tehdá odjížděl na to svý světový turné," připomněl Martin časy Václavova toulání kolem zeměkoule.

"A když jsem se vrátil, tak z tebe už byla Pražanda," pousmál se tátův kamarád. "Tak co, chceš se podívat na ten pokoj? Nic nóbl. Postel, skříň a samozřejmě internet."

Zaznamenala jak Vašek mrknul na Martina jako by mu připomínal soukromý vtip.

Vyšli zpátky na rozpálené nádvoří. Mouchy líně bzučely kolem vchodu do stáje, ale oni zamířili ke schůdkům do domu.

Předsíň s cihlovou podlahou nabízela spoustu věšáků a trochu zaváněla koňmi, za což patrně nesly vinu zablácené holínky a stará blůza od montérek na jednom z háčků. Na předsíň navazovala velkorysá hlavní obytná místnost s okny na ulici i do dvora a za ní se nacházela chodbička s možností vstupu do ložnice, koupelny, spíže a schodištěm do podkroví.

Václav dal Magdě přednost na schodech a Martin mezitím vzal zavděk sklenicí vody, kterou si bez ptaní natočil z kohoutku v kuchyni.

"Jsou tady tři volné cimry, v jednom přehnaně optimistickém období jsem je přestavěl z bývalé půdy. Jsou prázdné. Co mamka umřela, bývám dole. Zbytečné se štrachat po schodech a nahoře uklízet. Postel je teda jen jedna, ostatní místnosti jsou úplně prázdné," vysvětloval Václav cestou vzhůru.

Dřevěné stupně příjemně domácky povrzávaly a nahoře ji vítal zářivý jas slunce proudícího dovnitř střešním oknem.

Na podkroví bylo vidět, že je nové a nevyužívané. Pokoj zval k pohodlnému lenošení. Bylo v něm tedy poněkud horko, jak se dalo v letním období čekat, ale střídmý nábytek, který jí připomínal kousky, které vídala na webu tátovy truhlářské firmy, působil útulně. Na dřevěné podlaze před postelí ležel malý ručně tkaný kobereček z odstřižků a postel byla povlečená tradičním bílým damaškem.

"To je nádhera," s úsměvem se otočila, aby panu domácímu poděkovala a trochu ji překvapilo, že stojí blíž, než ho čekala. Nebo to tak působilo kvůli nesouladu mezi jeho mohutností a úspornými rozměry pokoje. Odkašlala si a srdce jí začalo bít trochu rychleji. "No, táta říkal, že bych to ubytování mohla vybartrovat za web a eshop. Je to pravda?"

"Bartrovat?" povytáhl obočí a koutek úst v pobavené grimase. "Jo, možná, pokud budeš mít chvilku. Potřebuju aspoň pár rad jak na to. Teda jasně, že jsem viděl nějaké návody, ale nebaví mě to. Chvíli na to vždycky koukám a vypíná mi hlava."

"To není problém. Sice to není můj hlavní obor, nejvíc se věnuju grafice, ale jo, už jsem něco takového párkrát dělala," usmála se skromně. "Moc ráda se na to mrknu."

"Ale hele, to fakt nespěchá. Přijelas za tátou, tak si ho užij, jasné?"

Magda si shrnula vlasy dozadu a zjistila, že ji neopouští úsměv. "Za pár dnů mu polezu i ušima. Musím se mu trochu dávkovat, aby ze mě nedostal otravu. Trochu času na váš projekt si najdu, to se nebojte."

"Prosím tě, nevykej mi, proboha! Jsem Vašek," odkašlal si a vyrazil ke schodům. Na podestě počkal, aby se ujistil, že ji na příkrých schodech nepotká žádná nehoda. Ať to věděl nebo ne, udělal to přesně podle pravidel etikety, která se kdysi učila v tanečních. Gentleman ze staré školy? Magda se culila a cítila, jak ji prostupuje skvělá nálada. Najednou si konečně po dlouhé době připadala živá.

"V lednici jsem ti udělal trochu místa, nádobí klidně používej, koupelnu, všechno… Jsem trochu háklivej na dlouhý vlasy v odpadu," poznamenal s pohledem na její tmavou hřívu pod ramena, díky níž se velmi podobala otci. "Jinak nic, aspoň pokud vím. Stejně tu celý dny nebudu, jsem buď v práci, u koní nebo v dílně, kór teď o žních akorát večer padnu do postele a ráno zas mizím. Dole zamykám akorát na noc. Přes den ne. Klíč je na háčku v síni, kdyby něco. Jo a samozřejmě se dá zamčít tvůj pokoj, takže…"

Až teprve dole u dveří jí došlo, že ji chtěl uklidnit, že před ním bude v bezpečí, což naznačovalo, že si myslí, že by se jím mohla cítit ohrožená, což… ohlédla se a pokradmu přelétla pevnou robustní postavu s širokými rameny… což by vlastně mohla. Cítila, jak jí po krku stoupá horko, takže určitě zrudla jako mrkev. Trapné. Doufala, že to ti dva přičtou horkému počasí. Proboha, Magdaleno, vždyť tě zná od mimina, beztak tě má za dceru nebo neteř nebo něco podobně bezpohlavního…

Jenže pak zaznamenala, že jí kouká na zadek.

Ráno se probudila brzy, protože letní slunce nemilosrdně nakukovalo do pokoje střešním oknem. Protáhla se a labužnicky rozkopla opravdické venkovské duchny, které během horké noci nahrnula na jednu hromadu v nohách postele. Kolik je tak asi hodin? Šest, sedm? Natáhla se pro mobil. Půl šesté. Takhle brzy nevstávala ani do práce.

V bytě, který v Praze sdílela s Karolínou, měly předokenní žaluzie a udělaly si tmu kdykoliv. Světlo ji tudíž po ránu neobtěžovalo. Jenže i tohle, uvědomila si, přispívalo k tomu pocitu určité odstřiženosti od světa. V létě je prostě sluníčko brzy, tečka. A tak to má být.

Zvedla se na lokti a chvíli uvažovala, zda už má doopravdy vstávat. Pohled z okna jí ale ukázal sad pozlacený jiskřičkami rosy a ona dostala geniální nápad. Už léta uvažovala, že by mohla začít ráno cvičit jógu, ale nikdy se k tomu nedostala. No a kdy jindy, když ne teď?

Vzhledem k brzké hodině nepředpokládala setkání s panem domácím, takže se jen v šortkách a tenoučkém tílečku na spaní potichu kradla po schodech do koupelny, aby učinila zadost ranním potřebám.

Ale v okamžiku, kdy o pár minut později, občerstvená, s vyčišťenými zuby, ale jinak stále stejně spoře oděná, otevřela dveře, dostala první lekci o životě na venkově.

Málem narazila do Václava, který s rohlíkem v ruce chvátal ke své ložnici. Byl úplně oblečený v pracovních kalhotách a vyrudlém tričku, a taky úplně bdělý.

V okamžiku, kdy ji zaznamenal, stanul na místě jako lotova žena a ani nemrkal. Celé tři vteřiny se na něm nepohnulo nic včetně na krátko ostříhaných neurčitě tmavoplavých vlasů.

Potom si odkašlal a prohodil: "Krásné ráno."

Na to se nedalo říct nic příliš invenčního, takže pozdrav opětovala a dodala: Promiňte, ehm… promiň, nečekala jsem, že budeš už takhle brzy vzhůru."

"Jo, no… byl jsem popravit dobytek."

"A- Cože?!" vykulila oči zděšením. V prvním momentu jí představivost vnutila obraz těch krásných koní oběšených na oprátce ve westernovém stylu. Což byla pitomost. Zřejmě jen padla do osidel nářečí, jež léta nepoužívala.

Václav se zachechtal jejímu výrazu.

"To se vážně takhle říká?"

"No jasně. Nikdys to neslyšela?"

"A kde asi?" zašklebila se.

"Co od tvojí mamky? Taky tady vyrostla, takže…"

"No jo, jenže v paneláku jsme neměly žádnej dobytek k popravování."

Vaškovi jiskřily šedé oči rámované vějířky vrásek od smíchu a koutky mu nebezpečně cukaly, jako by se nemohl přestat smát. Jenže pak zaznamenala, jak ty výjimečně jasné oči kloužou níž, z její tváře někam pod bradu a dolů a pak zase zpátky, až se ustálily v oblasti hrudníku.

Zalechtalo ji v břiše a překonalo ji nutkání zhluboka se nadechnout. A Václav zrudnul. Normálně zrudnul, ačkoliv pohled očividně přesměrovat nedokázal!

Připadala si, jakoby právě pozorovala přírodní úkaz vzácný jako zatmění slunce nebo přelet komety a uvažovala, jestli se s něčím takovým vůbec kdy v životě setkala. Červenající se chlap.

"No, takže… já jsem si říkala že bych si zašla zacvičit do sadu, jestli to teda nebude vadit…"

"Jo. Teda ne, jasně že nebude. Vadit. V pohodě. Jasně. Já… ehm… budu v dílně asi."

Magda kývla, zavřela za sebou dveře od koupelny a vyběhla schody nahoru jako Usain Bolt, když sprintuje pro olympijskou medaili.

Když už byla skoro nahoře, dolehl k ní ještě Václavův poněkud chraplavý hlas, který ji zastavil: "Říkal jsem si, že bych pak třeba mohl udělat nedělní oběd. Najíš se se mnou nebo půjdeš k Martinovi?"

"Oběd? No jo… to zní dobře. Táta jde dneska s rodinkou k Zuzčiným rodičům, prej je to jejich nedělní tradice. Chtěli to kvůli mě zrušit, ale řekla jsem jim, ať jdou, že tu budu dost dlouho, abysme se ještě užili. Takže jo… nemám na dnešní oběd žádný plány. Ráda se přidám. Můžu pomoct?"

"V pohodě. Jak se ti bude chtít."

"Jo. Jo jasně. Tak… zatím." Magda za sebou zabouchla dveře pokojíku a praštila sebou na postel. OMG, jak by řekla Kristýna. OMG. Civěl jí na prsa. Civěl jí na prsa a když to zjistila a uvědomila si, jak tenoučká je viskózová pletenina, ze které je ušité spací tílko, málem nemohla dýchat. A pak ucítila, jak se jí topoří bradavky. A jeho oči se rozšířily a zaostřily, takže to bez jakýchkoliv pochyb zaznamenal. A jí z toho bylo horko. A vlhko. No kruci!

Kruci, kruci, kruci! Vždyť je to kamarád jejího otce. Není na to nějaký zákon? Je to vůbec legální? Není to nějaká úchylka - jo, někde to slyšela - gerontofilie? Akorát, že on teda vůbec nevypadal jako nějaký stařeček.

Otec si Magdu pořídil v osmnácti na vesnické zábavě, a měla dojem, že kdysi zaznamenala, že Václav je o pár let mladší než její táta. Takže bude mít něco málo přes čtyřicet. A i mnohem mladší chlapi by mu mohli závidět kondici, která vyzařovala z každého kousku jeho těla i z netypicky pružného a vzpřímeného postoje.

Každopádně, když očekávala od svého pobytu na venkově nějaké nové impulzy do života, nečekala, že dostane přímo ránu elektrickým proudem.

Musí být opatrná, říkala si, když mířila přes dvůr do zahrady. Elektrický šok může sice ve vzácných případech zachránit život, většinou ale zabíjí!

Udělala salát a nakrájela brambory, které oloupal. On usmažil maso a když je servíroval, došlo mu, že se ani nezeptal, jestli není vegetariánka. Tušil, že mezi pražskými intelektuálkami je to dost populární výživový směr. Nic ale neříkala a vypadala, že jí chutná.

Teď seděli na pohovce, pili kafe a ona měla na klíně notebook.

A on se cítil jako debil, který se zkouřil trávou ráno před maturitou a teď se pokouší o jakési intelektuální výkony před komisí. Hlava mu to nebrala.

Pomalu vdechoval vůni jejích vlasů a zlobil se na sebe, že místo toho, aby vzpomínal na to, jak ji zřejmě jako jeden z prvních lidí na tomhle světě držel jako miminko v náručí, přemýšlí o tom, že by ji chtěl držet v náručí teď.

Od rána měl před očima božský výhled na její šťavnaté pevné dvojky, které se měkce pohupovaly v rytmu jejího dechu, a bradavky, ostře se rýsující pod tím tenoučkým hadříkem, kterému asi říkala pyžamo. Zasloužil si od Martina rozbít hubu. Na tohle kruci nemůže myslet. Absolutně, rozhodně ne!

Jenže si v hlavě nedokázal spojit to baculaté mimino z fotek na Martinově obývákové stěně s nádhernou mladou ženskou, ve kterou vyrostla. Propast času a vzdálenosti byla příliš velká. Nějak se stalo, že ji vnímal jako úplně jinou, cizí osobu.

Tohle ale nemohl říct Martinovi. Nevěděl jak a hlavně - znamenalo by to pro kamaráda fůru komplikací.

Václav věděl, že je Martin z téhle dovolené své dcery nervózní. Očividně si k němu hledala znovu cestu po letech vzájemného zdvořilého laxního odcizení. Rozvod kdysi jejich vztah přerval, když byla ještě hodně malá a on mladý a hloupý. Martin stál o sblížení, ale nacházeli se nyní v hodně křehké fázi. Navíc Václav tušil, že Zuzana, Martinova druhá žena, má oprávněné obavy, co to všechno bude znamenat pro ni a děti.

Tahle varianta spolubydlení dávala kamarádovi pocit, že je o jeho ratolest dobře postaráno někým důvěryhodným a zároveň oběma poskytovala trochu bezpečného odstupu.

Jenže on se právě teď důvěryhodně tedy vůbec necítil. Panebože připadal si jako slizký padouch z béčkových romanťáren - ne teda, že by jich v životě viděl nějak moc. Nadrženě čichal k jejím vlasům a pokoušel se sedět klidně a soustředit se na její výklad o možnostech webových šablon a eshopových řešení.

A pak se uslyšel, jak říká tu nejpitomější ze všech pitomostí: "Nechceš se na to vybodnout? Máš dovolenou. Fakt se tím nemusíš zabývat."

"To vážně není žádnej problém. Připadá mi to opravdu zajímavý. Neznám nikoho jinýho, kdo by vyráběl meče. Je to… hodně specifický a takový tajuplný."

Otočila k němu hlavu a kouzelně se usmála. "Hlavně mi dáváš dost volnou ruku a mě láká zjistit, co dovedu. Víš, jestli ten projekt dokážu postavit od A do Z a jestli bude fungovat tak, jak potřebuješ. Je to výzva."

"Mám lepší výzvu. Pojď plavit koně."

Tak. A bylo to.

Zamrkala a našpulila pusu: "Trochu se koní bojím. No… spíš z nich mám respekt. Jsou to velký zvířata. Nekopnou mě nebo nekousnou?"

"Hele, respekt je na místě. Ale strach mít nemusíš. Adina a Catalin jsou dobrý holky, žádný mrchy kousavý."

Katherine Luka

Kam dál? Co třeba romantický western Josie a kolt.