Seveřani

Pracovní název: Seveřani

Jak je na tom tenhle příběh?
Dopsáno. ​Kompostuji.

Tohle je příběh, který mě doslova přepadl.
Vůbec nebyl v plánu, nepočítala jsem s ním. Ale copak Vikingové (nebo v tomto případě pseudovikingové) se budou někoho ptát, zda smí vstoupit?

Ale to prosím říkám s láskou. Fakt je žeru! Jsou nekomplikovaní, nepředvídatelní, vtipní a drsní a já si s nimi moc neberu servítky.
Jejich příběh mě tak nějak vede, takže pořádně sama nevím, jestli tam, kam příště šlápnu bude voda nebo paluba dlouhé lodi.
Aby bylo jasno, je a není to fantasy. Spíš jde o něco jako paralelní vesmír, protože s nadřirozenými jevy se tu moc setkat nejde - pokud se nepočítá láska... (O:

Seveřanské nájezdy jsou v mém podání už víceméně minulostí, nyní se drsní válečníci mnohem úspěšněji živí obchodem a nechávají si platit za ochranu. Jsou celkem spokojení, i když zkazky dědů o tom, jakým postrachem moří jejich lodě kdysi bývaly, občas podráždí jejich fantazii.

A pak se u břehů hlavního severského přístavu objeví loď s otroky ze země, která jim platí horentní sumy za to, že se právě takovému osudu její obyvatelé vyhnou.

Tak se oficiálně neoficiálně vydává posádka lodi Dragonara na podivnou záchrannou výpravu. Na jedné (dlouhé) lodi se tak ocitnou osvobození otroci, mladí námořníci a hromada problémů.

Totiž, nejvíc problémů má první důstojník Magnus Gunnarson, neboť se mi jaksi do jedné otrokyně zamiloval. Naštěstí i ona do něj, i když jim bude trochu trvat, než se s tím srovnají.

(Romantika v dobrodružném příběhu je přesně něco, co mě nesmírně baví psát i číst.)

Cestou stihnou ve vzácné shodě, vyplenit otrokářskou osadu, přežít mořskou bouři, vylovit trosečníky, dobýt hrad a proměnit se v ledové obry, no a to ještě nejsme na konci...

Mou tajnou touhou (nyní tedy už veřejnou) je zrevidovat tento příběh do letošních Vánoc (2023)...

Držte mi palce.