2. Vánoce ve Fallstone Bridge

Přehodila si volný cop přes rameno a usmála se na manžela. Dnes přišel dřív. Sice vypadal zamyšleně a zastavil se sotva překročil práh, ale vyšla mu vstříc. Je unavený. Viděla to v jeho očích i ve sklonu hrdých, širokých ramenou.

Pohladila ho po paži a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit. Věděla, že se mu její smělost líbí - nebo alespoň ještě donedávna to tak bylo.

Chraplavě zasténal a omotal jí paže kolem těla. Takže se mu to stále líbí, oddechla si a nabídla mu ústa.

Políbil ji hluboce a naléhavě. Hladově. Ach, jak jí to chybělo! Objala ho kolem krku a přimkla se k němu. Na chvíli bylo všechno dobré.

Přesunula prsty ke knoflíkům vesty a stačila dva rozepnout, než se sklonil a přejel jí rty po šíji. Zašimrání blaha z ní vyloudilo vzdech a úplně ji rozptýlilo. Naklonila hlavu ke straně a vystavila krk dalším polibkům. Nenechal ji čekat. Něžně kousal a líbal od lalůčku až k rameni a zpět a ona se držela posledního knoflíku vesty a zvedala se na špičky a jeho ruce jí klouzaly po zádech… a když dospěly až k hýždím a přivinuly ji blíž k němu, zůstal jí knoflík v rozpálené dlani i s kouskem niti.

Upustila ho na podlahu a škubla vestou, aby mu ji svlékla. Ochotně jí pomohl. Obnošený a praktický kus oděvu měkce žuchl na zem za jeho zády.

Něco chraplavě zamumlal a odtrhl se od jejích úst jen na to nejrychlejší svlečení košile, jaké kdy viděla.

No… a pak se to všechno pokazilo.

Dlaněmi obkroužil ňadra a hlesl cosi, co se rozhodla považovat za modlitbu, protože jinak by to muselo být rouhání. Ztuhla. Ne proto, jak procítěně bral nadarmo Boží jméno, ale kvůli té tíze, která jí poslední týdny rostla v prsou a způsobovala rozpaky.

Nabral je a promnul, ve tváři horoucí zaujetí, takže věděla, že to neudělal schválně, jenže ta bolest! Prošlehla jí prsy jako píchnutí pletací jehlice a byla tak rychlá, že se neubránila škubnutí. "Au!" Okamžitě ji pustil a nepříjemný pocit zvolna odezněl, jenže stejně už očividně všechno zkazila.

Zacouval zpátky ke dveřím a zavřel oči. Na čelisti mu pulzoval sval.

Vykročila k němu, ale zvedl ruku, aby ji zastavil. Dýchal těžce.

"Jdi spát," vypravil ze sebe přiškrceně."Nebudu tě obtěžovat."

S tak absurdními slovy zmizel - ani košili si nevzal.

Do očí jí vhrkly slzy. Tak je to jasné. Vážně ji už nechce. Ne, že by na to nebyla zvyklá… Je jen otázka času, než ji pošle pryč, aby se na ni nemusel dívat. Ač není jasné kam. Do internátní školy, kde vyrůstala, se už vrátit nemůže. Zvedla ruku k břichu a pohladila miminko.

Pak klesla na postel a otřela si oči. Nebuď melodramatická! A absurdní!

V první řadě Fergusson nebyl její otec a ona už dávno není malá holčička. Jenže v jednom okamžiku se ta stará rána otevřela a vyvrhla díl hořkosti, strachu a osamění.

Schoulila se do klubíčka a přitáhla přes sebe studenou peřinu. A snažila se navzdory nepříjemným pocitům přemýšlet logicky.

Není pravda, že ji nechce. To by ji přece tak nelíbal! Ani ho nemohlo urazit, že dala najevo nepohodlí - když to udělala dřív, přizpůsobil tomu svoje laskání. Tak co se to děje? Co je špatně?

Tak se ho zeptej, vysmála se sama sobě a přitom zasténala. To není zase tak snadné. Jak má o těch věcech mluvit? Snažila se, ale léta přísné výchovy v ní zapustila kořeny. A navíc… zvládne unést odpověď?

Ráno lemoval břehy řeky led. Zvláštní různě tónované vrstvy, střípky a kolem žluté trávy sklánějící se k hladině i podivuhodné krystalky. Taky bláto ztuhlo, ale na cestě už je zase skoro rozjezdily povozy. Na chvíli si odskočil a teď pozoroval řeku, jak se nezvykle líně valí korytem a odráží temně šedé nebe.

Pila ukusovala v neměnném rytmu svá sousta a řvala u toho jako hladový netvor. Voda v náhonu hučela a klády těžce duněly. Občas tou symfonií pilné práce probleskl mužský hlas. Pokyn, varování, smích.

Fergusson tu byl dneska od rozednění. Zmizel z domu před snídaní. Nechtěl čelit Harriet, která by se zaručeně nezdržela poznámek. Věděl, že ho slyšela večer vyjít ven, protože se v kuchyni ještě svítilo, když sbíhal schody. A taky zahlédl její siluetu za oknem, když se u studny na zadním dvoře myl ledovou vodou. Musela si tudíž i domyslet, že spal v místnosti pro pacholky nad stájemi. Sám, protože Jack se nastěhoval do domu. Jeho kostem už chladné noci nesvědčily. Ani Fergussonovým, když jsme u toho, a to byl mnohem mladší, než vojenský sluha, který s ním prošel ohněm války s francouzi.

Nedávalo to smysl. Ale to málo věcí v poslední době. Bože, jak mu chyběla! Milování, jistě. Ale i její smích - už tak dlouho ho neslyšel. Dělala si starosti a on se jí nedivil. Samozřejmě, že by všechno bylo jednodušší, kdyby měl peníze. Jenže je neměl. A ji lapil do pasti, která ji stáhla ke dnu spolu s ním. A dítě… prohloubilo ten závazek a přinášelo s sebou další riziko. Teď už nešlo jen o bohatství, ale hlavně o to, že by to nemusela přežít.

Hlasitou melodii denního shonu přerušil nový motiv. Víc mužských hlasů a taky jeden ženský. Pozdravy a další slova a věty.

Vydrápal se na strmý břeh a škobrtl o zmrzlou hroudu. Madelyn v zimním kabátku s tvářemi červenými mrazem hovořila s předákem pily. Mladík jménem Jamie Carpenter se na ni usmíval a čemusi přikyvoval.

Fergusson nakráčel k nim a založil si ruce za zády. Možná proto, aby se ji na veřejnosti nepokusil zvednout do náruče a odnést někam do ústraní.

"Dobré ráno," zvedla k němu oči a maličko napjatý, ale odhodlaný úsměv.

Opětoval pozdrav a Jamie se mírně uklonil: "Zajdu pro ty větve," prohodil přitom a nechal je o samotě.

Zamračil se. "Jaké větve?"

Věnovala mu zvláštně podrážděný pohled, ale vzápětí se zhluboka nadechla a potřásla hlavou jako by odháněla dotěrné myšlenky. "Jedlové," pronesla a ztuhle se usmála. "Napadlo mě, že máš moc práce, takže jsi tomu možná nevěnoval pozornost…"

Kruci! "Aha tyhle větve! Vím o tom. Postarám se o to."

"To je v pořádku, chápu to. Řekla jsem si, že když sem zajdu, alespoň si budu moct rovnou vybrat, jaké se mi hodí a nebudu tě tím obtěžovat."

To poslední slovo znělo poněkud jedovatě. Nebo byl předpojatý.

"A když už tu jsem, mohla bych vybrat vánoční poleno. Myslím, že Jamie by mi mohl nějaké doporučit. Nesmí být delší než pět stop, jinak se do krbu nevejde, ale chci, aby hořelo co nejdéle." Uhladila si sukni a vzhlédla ke špičkám stromů. "Vzpomínám si, že jednou doručili lesníci do Whiterose Parku takové monstrum, že hořelo opravdu celých dvanáct dní Vánoc. Ale tamější krb měl přes osm stop, myslím. Možná, že dokonce skoro deset," nostalgicky se usmála a tleskla rukama. "Ale to je stejně ohromně nepraktické. A nám stačí, když bude Vánoční poleno hořet jednu noc."

Chtěl něco říct, ale ústa jako by měl plná pilin. Krb s topeništěm dlouhým deset stop. Šílenství. Muselo jím strašlivě táhnout. Ne, že by krbem ve velké jídelně ve Fallstone neprotahovalo…

Jamie se vracel a volal, aby přehlušil pilu: "Vybral jsem větve, které přicházejí v úvahu. Pokud byste byla tak laskavá a šla se mnou, moc rád bych vám je ukázal."

Madelyn nezaváhala a on se ploužil za ní s rukama v kapsách.

Nad hromadou odřezků a ořezaných větví zůstala nerozhodně stát.

"Nelíbí se vám?" strachoval se Jamie.

"Ale ne, jen jsem si uvědomila… to je jedno." Usmála se na mladého dělníka. "Děkuji, to bude rozhodně vyhovovat." Sehnula se a zvedla jednu těžkou, dlouhou chvojku. Trochu s ní zápasila a Fergusson se mračil čím dál víc. Navlhlé čerstvé haluze byly těžké a špinavé.

"Nemyslela sis doufám, že je domů odneseš sama?" zavrčel.

Narovnala se a nejistě oprášila ruce. "Musím přiznat, že jsem to zřejmě nepromyslela. Asi požádám Jacka, aby sem zajel s koleskou."

"Já se o to postarám," procedil skrz zaťaté zuby.

"Ano, to jsi říkal," pravila a stiskla rty. Vzápětí pohlédla na Jamieho a vyhladila tvář do výrazu dokonalé lady. "Děkujeme, pane Carpentere, už vás nebudeme zdržovat."

Zrzek se uklonil a vrátil se k práci.

"Proč se na mě zlobíš?" vyhrkla a sledovala, jak strnul. Tohle nebyla ta správná chvíle. Měl očividně spoustu práce…

Jenže se v noci nevrátil do ložnice. A teď se na ni prakticky zamračil místo pozdravu.

Nemohla to snést.

"Nezlobím se," zamumlal.

Očividně! Povzdechla. "Tak mi řekni, co se děje? Představuješ si snad Vánoce jinak? Na něco jsem zapomněla?"

Odfrknul si a hleděl k blízkým stromům. Čekala dlouho, než zabručel: "Nemám na takové nesmysly čas."

Zastyděla se. Jistěže neměl. Snažil se zachránit desítky lidí před hladověním a beznadějí. To samozřejmě dávalo smysl a také ho za to obdivovala. Ale to si opravdu nemohl najít ani okamžik? A ta horkost, která se jí rozpínala v hrdle, nepříjemně připomínala hněv. "Nemáš čas ani spát? Nebo jen nechceš spát se mnou?" Ach ne! Takhle to říct přece vůbec neplánovala!

Zahořelo mu v očích a ostře se nadechl. Chtěl něco odseknout, viděla to na něm, ale zaťal zuby a mlčel. A odvrátil se.

"Fergussone!"

"Jdi domů," přikázal chladně.

To ji pobouřilo. "Nejsem panenka na hraní, kterou sundáš z poličky, jen když máš náladu!"

"Kruci!" Vrátil se a zuřivě se šklebil. "Tady to probírat nebudeme."

"Dobře, tak kde? Doma? V posledních dnech tam skoro nejsi. Proč se mi vyhýbáš? Co jsem provedla?"

"Já se ti nevyhýbám, to je pitomost!"

Odfrkla. To rozhodně nepatřilo k dobrým způsobům, ale byla plná… zloby. Netrpělivosti. A zklamání.

"Takže už o mě nestojíš," zašeptala svou nejhlubší obavu.

Zůstal na ni zírat. Omráčeně? Rozhodně vztekle. Pak cosi zavrčel, popadl ji za paži a vlekl k příjezdové cestě, kde se náhle nerozhodně zastavil. Rozhlédl se jako kdyby hledal kolesku. Ale přece musel vědět, že přišla pěšky. Mluvili o tom, nebo ne?

Znovu zaklel. "Jdi domů, Madelyn, dej si teplý čaj, sedni si ke krbu a odpočiň si."

A to bylo poslední, co řekl, než ji tam nechal stát a odpochodoval zpátky ke zdroji toho pekelného rámusu. 

Vrata stodoly strašidelně zaskřípala a s rachotem zapadla na místo. Po tom dřevěném kraválu bylo ticho varovné.

Nial se zvedl od stroje, na němž pracoval a zvědavě vyhlédl. Dean by už nejspíš něco halekal. A taky tolik nepráskal těmi vraty. Tohle znělo, jako by je vítr vyrval z rukou někomu, kdo se s nimi nedokázal poprat.

Pracoval poblíž jediného okna, které před pár dny zběžně umyl od letitých nánosů prachu, aby získal co nejvíc denního světla. Hospodářská budova však byla poměrně rozlehlá a směrem od okna se nořila do hutného šera. A v temných koutech za jedním ze sloupků, podepírajících patro, rozpoznal postavu ženy.

Nejprve mu škublo v útrobách: Rachel!

Vzápětí se ale sám sobě vysmál. Co by tu dělala? A hlavně: Délku a bohatost sukně, tmavé vlasy a štíhlá záda rychle přiřadil své švagrové Madelyn. Zvažoval, zda ji má oslovit a dát najevo, že tu není sama, když se k němu donesl vzlyk.

A kruci! To ne!

Odhodil do plechovky štětec, jímž patlal na boky svého vynálezu olej, který měl ochránit dřevo před vlhkostí. Jak doufal, nezřetelný zvuk Madelyn varoval. Rychle se obrátila a mžourala proti světlu, které mu z jejího úhlu pohledu muselo rámovat siluetu.

"Dobré, hm… dopoledne?" bezděčně se ohlédl k oknu, aby se podle úhlu a intenzity světla pokusil odhadnout, jak moc den pokročil. Když se zabral do práce, zapomínal na čas.

Sledoval, jak si kradmo přejela rukou přes obličej a zoufale se snaží o úsměv. Nepříjemný řeřavý pocit v břiše se změnil a kupodivu zesílil. Kdo jeho švagrovou dohnal k pláči? Zaťal pěsti.

"D- dobré," odvětila. "Odpusť, že jsem sem tak vpadla, netušila jsem… Mělo mě to napadnout, Dean se zmínil, že tu trávíš hodně času."

"Hmm," odmávnul bezpředmětnou omluvu. Ona tu byla paní. On jen zbytečný nejmladší bratr barona. Ne, že by něco takového Fergusson řekl nebo dal jinak najevo, ale to ani nemusel. Věděl, jak si stojí nejmíň od doby, kdy vyslechl rozhovor svého otčíma s nějakým jeho hostem.

Věděl, že Dean má pravdu ohledně toho, že by se měli postavit na vlastní nohy. Tohle panství není velké a Madelyn je v očekávání. Fergusson bude potřebovat všechny prostředky, aby uživil vlastní rodinu. Pro postradatelné bratry tu brzy nebude místo.

"Co se stalo, Madelyn?" osmělil se otázat. Vlastní hlas mu zněl divně a byl zoufale nesvůj z takové důvěrnosti.

Chraplavě a nevesele se zasmála a zahleděla se k trámům nad sebou. "Nic. Nedělej si starosti." Krátce se odmlčela a nadechla. "Copak tu vlastně děláš? Nějaký stroj?"

"No…" odkašlal si. "Je to spíš takový experiment. Našel jsem zajímavé nákresy v životopisné knize o Leonardu DaVincim. Chtěl jsem to zkusit."

"Aha. Hm… a čeho se ten experiment týká?" popošla blíž.

"Létání. Nebo tedy… nepředpokládám, že to vyloženě poletí, ale měl bych být schopen chvíli plachtit. Asi jako… no jako slepice."

"Chceš někam uletět?" povzdychla.

To ho zaskočilo. Znělo to, jako by ona chtěla.

"Asi… hm… asi jsi smutný, že? Ale-"

"Smutný?" skočil jí do řeči. Tomu nerozuměl. Ale nelíbilo se mu, jak na něj hledí. V jejím výrazu se teď prosazoval soucit.

"Ach, no…" promnula si ruce a pak je složila před svým pasem. "Rachel… hm… a tak…"

"Rachel?" zavrtěl hlavou. A vzápětí cítil, jak se mu do tváří hrne krev. "Nejsem smutný z Rachel!" ujišťoval ji překotně. "Přeju jí to. Colin je dobrý kluk a… a hodí se k sobě."

"Opravdu?" naklonila hlavu ke straně.

Bože! Tohle ne! Nejradši by zasténal nahlas, ale zastavil ten zvuk v hrdle. Prozradil by na něj příliš mnoho. Ne, že by nebyla pravda, že Rachel přeje štěstí. A ne, že by nebyla pravda, že je Colin vážně sympatický mladík.

Stud ho úplně připravil o řeč. Odvrátil se a s přílišnou vervou opět vytáhl štětec z plechovky. Cákanec oleje potřísnil trup budoucího kluzáku, takže zamumlal kletbu a rychle odstraňoval škody.

Madelyn vzdychla. "Omlouvám se, asi mi do toho nic není. Jen, že bych nechtěla, abys byl… smutný."

"Nejsem!" ujistil ji znovu, tentokrát ostřeji. Smutný vážně nebyl. Spíš vzteklý, ponížený a zoufalý. Ale ne proto, že se Rachel vdává za Colina. To alespoň dávalo smysl.

A kluzák taky. Řezání, stloukání a broušení dřeva, pocit, že mu pod rukama něco vzniká a že snad není tak úplně k ničemu.

Odkašlala si. "Hm… takže… Co Vánoce? S Harriet jsme naplánovali některá jídla, ale jestli je něco, na co jsi byl o Vánocích zvyklý, musíš mi to říct a pokusím se to zařadit do jídelníčku. Sice teď máme malý problém s vanilkou - došla, víš, a hokynář v Greysteadu ji nevede - ale jinak stačí říct."

Pokrčil rameny. Jídlo o Vánocích? To někoho zajímá?

"Harriet vaří dokonale," pravil. "Určitě to bude dobré."

"A co tradice? Jaké máte s bratrem zvyklosti? Dárky si dáváte až ráno? Nebo třeba už večer? Já jsem měla ráda tradici s mincí zapečenou v sladkém rozinkovém bochánku. Nikdo samozřejmě nevěděl, ve kterém z těch mnoha, které kuchař pekl, je ukrytá. A dodnes podezírám otce, že je nechal zapéct vždycky nejmíň do deseti, aby se dostalo i na služebnictvo."

"Hmm," přiměl se říct a doufal, že nebude působit moc nevychovaně, když se vrátí k práci.

Sledovala, jak pečlivě roztírá vazkou tekutinu po hladkém dřevě a nechápala ten nedostatek nadšení. Ale už se s ním vlastně setkala, došlo jí. Úplně stejným způsobem reagoval Dean. A Fergusson dost podobně. Jako by pro ně Vánoce nic neznamenaly. Jako by vůbec nevěděli, jak jsou pro rodinu důležité. Jako by si neuvědomovali, jak důležitá je rodina.

A pak jí to došlo. Oni to opravdu nevědí.

Žádnou rodinu, která by stála za řeč nikdy neměli. Dean a Nial žili posledních deset nebo kolik let, po různých internátních školách a Fergussona znali prakticky pouze z dopisů. Nejspíš spolu vlastně ještě nikdy Vánoce neslavili, tedy kromě krátkého období, kdy byl Nial ještě miminko a Dean měl necelé tři roky.

Oni opravdu o rodině nevědí vůbec nic.

PS: Omlouvám se, přidávám příspěvek trochu ve spěchu, korekturu doladím brzy, slibuju.