2. Díl: Vánoce ve Fallstone Bridge

Přehodila si volný cop přes rameno a usmála se na manžela. Dnes přišel dřív. Sice vypadal zamyšleně a zastavil se sotva překročil práh, ale vyšla mu vstříc. Je unavený. Viděla to v jeho očích i ve sklonu hrdých, širokých ramenou.

Ještě jsi nečetla předchozí díl?

Pohladila ho po paži a stoupla si na špičky, aby ho mohla políbit. Věděla, že se mu její smělost líbí - nebo alespoň ještě donedávna to tak bylo.

Chraplavě zasténal a omotal jí paže kolem těla. Takže se mu to stále líbí, oddechla si a nabídla mu ústa.

Políbil ji hluboce a naléhavě. Hladově. Ach, jak jí to chybělo! Objala ho kolem krku a přimkla se k němu. Na chvíli bylo všechno dobré.

Přesunula prsty ke knoflíkům vesty a stačila dva rozepnout, než se sklonil a přejel jí rty po šíji. Zašimrání blaha z ní vyloudilo vzdech a úplně ji rozptýlilo. Naklonila hlavu ke straně a vystavila krk dalším polibkům. Nenechal ji čekat. Něžně kousal a líbal od lalůčku až k rameni a zpět a ona se držela posledního knoflíku vesty a zvedala se na špičky a jeho ruce jí klouzaly po zádech… a když dospěly až k hýždím a přivinuly ji blíž k němu, zůstal jí knoflík v rozpálené dlani i s kouskem niti.

Upustila ho na podlahu a škubla vestou, aby mu ji svlékla. Ochotně jí pomohl. Obnošený a praktický kus oděvu měkce žuchl na zem za jeho zády.

Něco chraplavě zamumlal a odtrhl se od jejích úst jen na to nejrychlejší svlečení košile, jaké kdy viděla.

No… a pak se to všechno pokazilo.

Dlaněmi obkroužil ňadra a hlesl cosi, co se rozhodla považovat za modlitbu, protože jinak by to muselo být rouhání. Ztuhla. Ne proto, jak procítěně bral nadarmo Boží jméno, ale kvůli té tíze, která jí poslední týdny rostla v prsou a způsobovala rozpaky.

Nabral je a promnul, ve tváři horoucí zaujetí, takže věděla, že to neudělal schválně, jenže ta bolest! Prošlehla jí prsy jako píchnutí pletací jehlice a byla tak rychlá, že se neubránila škubnutí. "Au!" Okamžitě ji pustil a nepříjemný pocit zvolna odezněl, jenže stejně už očividně všechno zkazila.

Zacouval zpátky ke dveřím a zavřel oči. Na čelisti mu pulzoval sval.

Vykročila k němu, ale zvedl ruku, aby ji zastavil. Dýchal těžce.

"Jdi spát," vypravil ze sebe přiškrceně."Nebudu tě obtěžovat."

S tak absurdními slovy zmizel - ani košili si nevzal.

Do očí jí vhrkly slzy. Tak je to jasné. Vážně ji už nechce. Ne, že by na to nebyla zvyklá… Je jen otázka času, než ji pošle pryč, aby se na ni nemusel dívat. Ač není jasné kam. Do internátní školy, kde vyrůstala, se už vrátit nemůže. Zvedla ruku k břichu a pohladila miminko.

Pak klesla na postel a otřela si oči. Nebuď melodramatická! A absurdní!

V první řadě Fergusson nebyl její otec a ona už dávno není malá holčička. Jenže v jednom okamžiku se ta stará rána otevřela a vyvrhla díl hořkosti, strachu a osamění.

Schoulila se do klubíčka a přitáhla přes sebe studenou peřinu. A snažila se navzdory nepříjemným pocitům přemýšlet logicky.

Není pravda, že ji nechce. To by ji přece tak nelíbal! Ani ho nemohlo urazit, že dala najevo nepohodlí - když to udělala dřív, přizpůsobil tomu svoje laskání. Tak co se to děje? Co je špatně?

Tak se ho zeptej, vysmála se sama sobě a přitom zasténala. To není zase tak snadné. Jak má o těch věcech mluvit? Snažila se, ale léta přísné výchovy v ní zapustila kořeny. A navíc… zvládne unést odpověď?