3. díl: Vánoce ve Fallstone Bridge

Uběhly další tři dny.

Fergusson se sice vrátil do společné ložnice, ale kdyby byla vdaná za kapitána zaoceánské lodi, toho času na druhém konci světa, vedla by s ním možná kvalitnější konverzaci - pokud by tu a tam poslal nějaký dopis.

Do Štědrého dne zbývalo deset dní. Krb i komín přímo svítily čistotou, podlaha byla vydrhnutá a pavučiny vymetené.

Truhlář dopoledne přivezl objednaný nábytek a Madelyn krásnou ukázku řemesla nemohla přestat obdivovat. Dotýkala se leštěných opěradel židlí a každou chvíli některou trochu posunula, aby ji umístila ještě lépe. Vůně čerstvého dřeva, oleje a vosku prosytila velkou místnost a přinesla s sebou slavnostní pocit očekávání.

Toužila ukázat Flemingům, jak krásné mohou Vánoce být, když je člověk tráví v rodinném kruhu. Chtěla nabídnout chlapcům kousek pocitu domova a Fergussona překvapit a potěšit něčím hezkým. Možná mu i dokázat, že nepotřebuje palác, aby mohla být šťastná, ale jeho objetí. Navzdory tomu mlčení a nedorozuměním… Pořád doufala.

Harriet už zadělala na poslední várku zázvorek a medových bochánků s rozinkami, které chtěla Madelyn rozdat o poslední adventní neděli nájemcům. Jen výzdoba stále chyběla, a tak se Madelyn rozhodla k radikálnímu kroku. Vyslala na pilu Jacka s dvojkoláčkem taženým kobylou jménem Princezna.

Lehkou bryčku poznal už zdálky a z Jackova omluvného výrazu pochopil, proč přijel, ještě dřív, než starý sluha promluvil. Hrudí mu projel chlad.

To si snad Madelyn myslí, že je vážně až tak k ničemu? To, že nemá peníze, aby vystrojil dokonalé svátky, na jaké byla zvyklá, přece neznamená, že nedokáže dotáhnout domů těch pár odřezků.

Sledoval, jak Jamie zorganizoval pár chlapů, kteří Jackovi vozík naložili a najednou měl pocit, že přetažená struna v jeho nitru praskne a udělá něco pitomého. Odvázal Ódina, utáhl mu sedlo a vyskočil na jeho hřbet.

"Pane?" obrátil se k němu Jamie překvapeně.

"Ještě musím zajet k Drummondovi," odvětil a ledabyle zvedl ruku na pozdrav. Tím vyčerpal poslední zbytky sebeovládání, které mu pomáhalo předstírat, že není úplně v loji. Mlaskl na Ódina a potěšilo ho, že alespoň ten kůň se chová vstřícně a reaguje na jeho přání, aniž by musel cokoliv vysvětlovat.

Pobídl jej do klusu. Krajina byla šedá, nebe bylo šedé a jeho duše ztracená v mlze. Hříva věrného hřebce jej šlehala do tváře, když se sklonil nad jeho šíji. Kopyta pod ním duněla a přehlušovala myšlenky. A to bylo dobře, stejně nedokázal najít slova.

Přes most a po břehu jezera, proti proudu potoka, který je napájel, dál od všeho, co ho pomalu a jistě drtilo.

Jack přivezl větve někdy kolem poledne a zatímco mu Harriet nalévala horkou polévku a čaj, vydala se Madelyn do stodoly, požádat Niala o pomoc se stříháním chvojí a jeho zavěšováním, jak slíbil.

Vrata ji přivítala svým truchlivým nářkem, který ji přiměl k úvaze, proč Jack nebo sám Nial dávno nepromazal čepy. Dlouho se tím však nezabývala, protože sotva se rozkoukala v přítmí, zjistila, že Nial ve stavení není.

A nebyl tu ani jeho létací vynález.

Trvalo dvě vteřiny dlouhé jako půl života, než jí došlo, co to znamená. Ten bláznivý kluk se nejspíš rozhodl svůj stroj vyzkoušet. Obrátila se na patě a chvátala k domu.

Určitě nebude tak hloupý, aby to opravdu sám zkoušel. A i kdyby, nevzlétne to - kdo to kdy viděl, aby lidé létali? Na to je potřeba mít samočinná křídla.

Zároveň si vzpomněla na zajímavé experimentální exponáty z Londýnské výstavy vědy a techniky, kterou vloni navštívila. Vynálezci jsou vždycky trochu vyšinutí. A rozhodně až příliš často hloupě riskují. Jako by při všem rozumu, jímž je Bůh obdařil, zapomínali na ty nejobyčejnější věci.

"Deane!" vykřikla, sotva vstoupila do chodby. "Kde jsi?"

Harriet vykoukla z kuchyně. "Šel ven hned po snídani." Zamračila se a přejela Madelyn pohledem. "Co se stalo? Jste v pořádku?"

"Já ano. Ale Nial možná ne. Ten jeho bláznivý stroj zmizel a on taky."

Harriet zamrkala a přitiskla si dlaň na ústa. "Kriste!" zamumlala přitom a honem si odvazovala zástěru. "Poběžím na pilu, sehnat Fergieho. Vy řekněte Nelly, ať utíká nahoru ke Kamenům. Odtud se může rozhlídnout, jestli ho někde neuvidí. Ještě aby tak sjel až do jezera! Ta ledová voda…" chvátala ze dveří a Madelyn osaměla v temné chodbě. Harriet, na rozdíl od ní, znala tenhle kraj dokonale. Vyrůstala tu a spolu s Fergussonem prozkoumali jako děti všemožná zákoutí kolem jezera.

Ještě než se však vydala hledat služebnou, zaslechla výkřik ze dvora. Div nevyrvala dveře z pantů. Snad se Nial objevil a všem se jim za tu hysterii vysměje.

Na zápraží se zarazila. Od vesnice přicházel mladík a vítr mu cuchal tmavé vlasy, byl však o půl hlavy vyšší, než pohřešovaný.

"Deane," vykřikla a natáhla krok, takže k němu dorazila jen o chvíli později než Harriet. Kuchařka už mládenci všechno vysvětlila a Madelyn tedy slyšela jen jeho procítěné zaklení.

"Ten trouba! To nemohl počkat?"

"Ty jsi o tom věděl?" obořila se na něj přeskakujícím hlasem.

Dean bohorovně pokrčil rameny. "Když si něco umane, je dost těžké mu to rozmluvit. Jen jsem chtěl, ať na mě počká, abych mu mohl krýt záda."

"Ale nebyl jsi tu," dořekla a podrážděně stiskla rty. "Takže vyrazil sám. Zatracená práce!"

"Řekl jsem mu, že mám čas až odpoledne," bránil se Dean, ale nechal toho a potřásl hlavou. "Vím, kde bude. Před pár dny jsme to místo spolu obhlíželi," řekl jim a rozběhl se do kopce za domem.

Vítr ohýbal houževnatou trávu skoro až k zemi a rval mu z hlavy klobouk. Odhodil ho tedy na kámen, svlékl i kabát a odložil jej. Stejně ho omezoval v pohybu. 

Nial byl rozehřátý z toho, jak táhl nahoru svůj létací stroj, a když se vítr opřel do propocené košile, obešel ho mráz. Nepříjemné.

Původně byl přesvědčen, že větrné počasí bude pro pokus vhodné, ale teď zaváhal. Poryvy mu smýkaly košilí a měl pocit, že by se o proudící vzduch mohl doslova opřít a nespadl by.

Ale to by skutečně mohlo být ku prospěchu věci, ne?

Vzepřel se na rukou a dlouhé nohy přehodil přes obrubu. Dosedl do trupu inspirovaného štíhlou závodní kánoí.

K lehké konstrukcí připevnil podvozek ze dvou loukoťových koleček od trakaře a jednoho vyvažovacího, které bylo umístěno vepředu a mělo být mírným pootočením schopné regulovat směr rozjezdu. To bylo celkem snadné. Víc mu dalo zabrat uchycení křídel.

Musela být lehká a zároveň mít dostatečnou plochu. Navíc musela držet dost pevně, aby vynesla trup s pasažérem vzhůru. Nakonec podle DaVinciho návrhu zkombinoval dřevěný rám připomíjnající křídla netopýra a voskovanou plachtovinu.

Dobrá… Je to trochu risk, ale na druhou stranu… nač čekat? Odehnal znepokojení, které se ho zmocnilo, když zjistil, že přes špičku trupu nevidí na cestu. Svah klesal zřejmě o něco prudčeji, než se zdálo, když si ho prohlížel ve stoje.

No a co? Tím větší rychlosti docílí a s větší pravděpodobností se vznese.

Nadechl se a s rozmyslem uvolnil zarážku předního kola. To se začalo otáčet a vynález se zvolna dával do pohybu.

Svist větru ho ohlušoval a rval mu vlasy, ale co hůř, taky vháněl slzy do očí a on cestu jen ztěží odhadoval. Svíral páku, která ovládala směr předního kola, ale tak se mu třásla v rukou, až měl strach, že praskne. A kamení bylo na tom kopci zaručeně víc, než mělo být. Jako by mu je snad do cesty nastrkovali nějakcí protivní mrňaví skřeti - a to byl muž rozumu, který by takový nevěděcký blábol nahlas nikdy nevypustil z pusy.

A propos, pusa… Držel pevně zaťaté zuby, ale i tak mu cvakaly. Hlava mu nadskakovala a svět se měnil v těžko rozeznatelnou temnou šmouhu.

A pak ucítil vítr pod křídly. Ten moment byl závratný! Odpor vzduchu jej s trhnutím nabral a pozvedl. V duši se mu rozlil jásot, který nestačil vytrysknout nahlas, protože stále pevně tisknul k sobě čelisti. Letěl. Doopravdy letěl, odlepil se od země, vymanil se zákonu přitažlivosti a zemské tíži… Alespoň trochu!

A pak byl jako obvykle za ten střípek nezkaleného štěstí krutě potrestán. Vítr jím smýknul vpravo a země, drsná matka, mu nabídla pevnou náruč.

Prásk!

Hlava sebou škubla dopředu, až se čelem praštil o obrubu trupu své vzdušné kánoe. S tím se mu zatmělo před očima, takže pak moc nevnímal.

Kola se vrátila na zem a určitě se chvíli musela točit, jenže rychlost a hromady kamení nejdou moc dobře dohromady.

Škub, třísk, prásk, jedno z kol se muselo někdy touhle dobou utrhnout, trup se naklonil a od rozbití lebky Niala zachránilo křídlo, které se zarylo do země a nedovolilo kluzáku se úplně přetočit. Alespoň tuhle část udělal dost pevnou…

Kamení a štěrk se valili kolem něj, prach vítr hned odnášel nad jezero a když se všechno konečně zastavilo, začal zvracet.

Později si nebyl jist, jestli slyšel nejprve rachot a pak ránu, nebo opačně. Každopádně se příšerné zvuky rozlehy nad jezerem jako hromobití. Přehlušily dokonce staccato Ódinových kopyt.

Fergusson se vracel z cesty na Drummondovu farmu a uvažoval, kam ještě by mohl zajet, aby mohl myslet na práci a ne na manželku. Musel připustit, že tohle vyhýbavé chování hraničí se zbabělostí, ale to neznamenalo, že se jej plánoval vzdát.

Když zazněl ten děsivý hluk, přitáhl otěže a rozhlédl se. První popud mu velel se krýt, protože návyky z války měl zadřené hluboko pod kůží a tenhle zvuk až příliš připomínal dunění děl.

Jenže to ve Fallstone Bridge spíš nehrozí. Válečný koráb by na jezero spustil jen sebevrah. Smetl si vlasy z obličeje a konečně zahlédl alespoň obláček prachu nesený větrem. A potom divnou věc trčící do vzduchu nad zvlněné vřesoviště. Opravdu připomínala plachtu ztroskotané lodi.

Otočil Ódina a pokusil se pochopit, co to krucinál má být. A potom zaslechl zoufalý řev odněkud shora ze stráně.

"Nialiiii!!!" vysoký mladík přeskakoval trsy vřesu a kamení a div si nepolámal nohy. Srdce se mu prakticky zastavilo. Dean zněl tak vyděšeně, že nebylo pochyb, kde by měl hledat nejmladšího bratra. Ten blázen se bezpochyby pokusil sjet kopec v tom divném zařízení.

Kristepane! Má je na starost ani ne tři měsíce a oni se zabijí!

Pobodl hřebce patami a vyslal k nebi modlitbu. Což mohlo a nemuselo pomoct. Během bojů s Francouzi se poučil, že umřít se dá hodně rychle a zbožnost na tom nic nemění. Snad tedy kromě toho, že dá duši větší šanci na milost, až předstoupí před Stvořitele.

Seskočil z koně a zbytek cesty urazil pěšky, nechtěl zvíře zchromit v těžkém terénu. Tak se stalo, že se u toho pekelného vynálezu ocitl téměř ve stejnou chvíli jako Dean.

Prostřední bratr se vrhl na kolena a podlezl pod křídlem zabořeným do hlíny. "Niali, Niali," opakoval přitom stále dokola.

Zvuky zvracení byly tak přízemní, až se mu kolena podlomila úlevou. Ten trouba nejspíš přinejmenším pro tuhle chvíli žije.

Dean reagoval podobně jako on. Sotva zjistil, že nejmladší bratr dýchá, pustil se do něj: "Ty idiote! Skopová hlavo! Co sis u všech čertů myslel, že děláš?"

Další nechutný čvachtavý zvuk a dávení a pak Nial zvedl oči k Deanovi a byly zelené jako stráně na jaře, jiskřivé a trochu omámené, a zachraptěl: "Letěl jsem!"

Dean pokračoval v láteření, ale už tišeji, a chytil Niala za paži, aby mu pomohl vstát.

A v ten okamžik nejmladší Fleming překvapivě tiše vzdechnul a omdlel.

"Panebože!" zpanikařil Dean. "Um- umřel?"

Fergusson se konečně dal do pohybu a odstrčil vyděšeného Deana.

"Umřel a to poslední, co jsem mu řekl, bylo, že je idiot?" opakoval nešťastně.

"Neumřel," zabručel a taky mu spadl kámen ze srdce. Hoch dýchal a víčka se mu chvěla. Znovu se probíral a Fergusson si vzpomněl, že něco takového už viděl. To bolest tak strašná, až ji tělo odmítlo snést, uměla někdy vyřadit hlavu z provozu. Opatrně se pokusil zvednout Nialovu paži a došlo mu, že má loket v divné poloze.

"Vymknul si ruku," zamumlal k Deanovi. Krucinál! To mohlo být nejmenší z jeho zranění. Co když se praštil do břicha a potrhal si vnitřní orgány? Co jestli mu náraz do hlavy způsobil krvácení do mozku?

Fergusson cítil, jak mu tělem stoupá chlad a uvědomil si, že se mu třesou ruce. Před očima prošlehly některé nechutné vzpomínky. Sluch měl náhle zahlcený jekotem umírajících v podpalubním lazaretu. Vždycky si říkal, že než tohle, tak radši skočí rovnou do moře, dokud mu zbude dost sil, aby se doplazil k hrazení.

Rychle tu slabost ovládl. To Nialovi nepomůže!

"Vytáhneme ho spolu," vyzval Deana. "Opatrně. Už se probírá. Na tři." Odpočítal a společně zabrali.

Chlapec byl pro jejich spojené síly lehký, ale pohyb kolem kluzáku komplikoval terén a trosky křídel.

"Jak ti je?" zeptal se Fergusson, sotva Nial znovu přišel k sobě.

"D- docela dobře," očividně lhal, ale Fergusson se s ním nehádal. Obrátil se k Deanovi.

"Vezmi si Ódina a jeď domů. Pošli sem Jacka s dvoukolákem. Ale ty se nevracej. Musíš přivézt doktora z Greysteadu. Bude potřeba mu napravit přinejmenším tu paži."

Dean byl trochu mimo, ale statečně bojoval, aby získal zpátky odstup a rozvahu. Pokýval a pak ještě jednou, když Fergussonova slova konečně dotekla ušima až k jeho mozku. Natáhl se a krátce s překvapivou něhou shrnul bratrovi vlasy slepené krví ze šrámu na čele. Hned na to se zvedl, oprášil si kolena a bez meškání vyrazil.

Fergusson pocítil záchvěv hrdosti na to, jak mladík zvládl vlastní paniku, aby bratrovi nabídl skutečnou pomoc.

Sám si svlékl kabát a Niala do něj zabalil.

"Zkusíme se dostat dolů ke břehu? Blíž k cestě, víš?" zeptal se.

Ani Nial nic nenamítal. Zaťal zuby a udělal všechno, oč byl požádán. Pomalu se ploužili z kopce, Fergusson bratra podpíral a místy skoro nesl. Pár desítek metrů jim trvalo nejmíň půl hodiny. Často odpočívali. A když se dostali na místo určení, podklesávala už pod Nialem kolena.

Pomohl mu usednout a v tichu spolu čekali. Aby chlapci zabránil znovu odpadnout, pokusil se zapříst rozhovor. "Takže tys doopravdy letěl? Jaké to bylo?"

Dojemně upřímný nevinný úsměv prozářil štíhlou tvář. "Stálo to za to!"

"Troubo!" zašklebil se Fergusson a poprvé od chvíle, kdy bratry po letech spatřil, rozpoznal cosi, čeho se nenadál. Sounáležitost. A pouto.

Krucinál, to musel jednoho z nich málem ztratit nadobro, aby mu to došlo? Tohle… jakkoliv je to divné… je přece rodina.