Dvoukoláček hrkotal po cestě k domu a jeho zvuk přivolal nedočkavé ženy. Harriet i Madelyn vyšly na dvůr.

Fersgusson vyskočil z vozíku první a snesl na zem nejmladšího bratra. Pobledlý Nial se pokusil usmát. Vynesli ho nahoru do postele a Harriet s komornou Nelly mu přinesly všechno pro jeho pohodlí snad vyjma modrého z nebe.

"Prosím, to není nutné," zasténal, když se ho snažily podkládat dalším polštářem. "Jen se vyspím a zítra budu v pořádku. Nic mi není."

Nakonec ho nechaly. Madelyn se asi po tisící zeptala, zda něco nepotřebuje a když opět odpověděl, že ne, zavřela tiše dveře a zůstala stát na chodbě. Objala se pažemi a snažila se zase nerozplakat. Bylo to však těžké, když konečně zůstala sama a nikdo se tedy nemohl pohoršovat jejím nedostatkem sebeovládání. Sklopila víčka a opřela se o zeď vedle dveří. Bude to v pořádku, Nial je doma a doktor je určitě na cestě. Pokud se cestou něco nestalo i Deanovi. Odin se uměl splašit… Rozklepala se.

"Co se stalo?" Tichý, drsný hlas jejího manžela ji přiměl vzhlédnout. Tvářil se zděšeně i rozzuřeně zároveň.

Mávla rukou a honem si otírala oči a rovnala sukně. Chytil ji. V horkosti jeho velké dlaně se ta její ztrácela, ale držel ji zlehka, jako by měla místo kostí sněhové pusinky z bílkového těsta.

"Madelyn," zavrčel s jasně patrnou netrpělivostí. "Co ti je?"

"Mně?" podivila se. "Nic. To jen, že mám o ně strach. Myslíš, že Dean Odina zvládne?"

"Samozřejmě, že zvládne. Jezdí dobře. Řekni mi pravdu, proč pláčeš? Tebe něco bolí? To pozdvižení tě nějak… rozrušilo?" Ztěžka polkl a zadíval se jí někam k pasu.

"Ty je nechceš?" zašeptala náhle nejhlubší obavu, která ji sžírala už celé týdny a mimoděk si zároveň přikryla dlaní zatím jen nepatrně oblé břicho. Hypnotizovala jeho boty.

Opět se jí podařilo hodit mezi ně dělostřelecký granát v tu nejméně vhodnou dobu… Takové věci se neříkají nahlas. A vůbec - co by tak měl odpovědět?

Stiskl její dlaň a dlouze hluboce vydechnul. "To si myslíš?"

Pokrčila rameny a pořád se mu nedívala do očí. "Já nevím. Jak to mám vědět, když se mnou vůbec nemluvíš? Ne, ne promiň, tohle se nehodí. Nial trpí bolestí a je jasné, že na to nemáš myšlenky." Polkla a ovládla hlas. "Díky, že jsi ho přivezl domů."

"Domů?" zamumlal a přejel jí palcem po dlani. "Je to tvůj domov? Je to vůbec něčí domov?"

"O čem to mluvíš?" zajíkla se.

"Je to studená a prázdná hromada kamení, Madelyn. Vůbec se nepodobá Whiterose Parku."

Zvedla pohled k jeho tváři. Vypadal rozrušeně. A pokoušel se vymanit ruku, ale zachytila jej i druhou dlaní. Stiskla a řekla: "Fallstone Bridge není Whiterose Park. Proč by měl být? Je mnohem útulnější - nebo snad brzy bude."

"Brzy asi ne," zabručel. "Potrvá to dlouho. Nejsem slepý, Madelyn, vím, jak tu chybí nábytek a všechny ty věci, na které jsi zvyklá. Ve většině místností ani netopíme."

"Protože je to zbytečné," odvětila zmateně.

Zaklel a volnou rukou si vjel do vlasů. "Nikdy jsem neměl tolik členů rodiny. Chci říct… jistě, věděl jsem o tom, že žijí, ale mohl jsem jim jen psát, někdy ani to ne. Teď jsou všichni tady. Potřebují budoucnost. A potřebují ji rychle." A potom sotva slyšitelně přiznal: "Nevím, jak to mám udělat."

Pootevřela ústa.

On zrychleně dýchal a uhýbal očima.

"Jsme pro tebe přítěž?" zašeptala se slzami opět na krajíčku.

"Ne!" výbuch byl okamžitý a jednoznačný. "Jenom to… neumím."

"Co?" snažila se pochopit. Vždyť dělal všechno pro to, aby Fallstone prosperovalo. Dlouho do večera vysedával nad chytrými knihami a dokonce se radil se svým přítelem SeanemMacKinleyem, který byl zkušený obchodník. Připadalo jí, že Fergusson vede celou rodinnou loď sebejistě po správném kurzu. Teď v jeho přiznání rozpoznala strach. A drtivou tíži odpovědnosti, která mu seděla na ramenou, aniž si jedinkrát postěžoval.

Připomnělo jí to zajímavou cestopisnou knihu o dobrodružství a ledovcích v severním moři. Údajně byly obrovské, když si tak majestátně pluly oceánem… Ale pod hladinou čekalo na neopatrné námořní kapitány přímo monstrózní překvapení. To, co jí teď sdělil, byla jen ledová kra. A to, co nevyslovil…

"Prosím, prosím, řekni mi jen jednu jedinou věc: Chceš mě ještě?" Protože to bylo pro ni ze všeho nejdůležitější. Klidně bude zimovat v doupěti polárního medvěda a čelit ledovci pod hladinou… ale potřebuje vědět, že o ni Fergusson stojí.

Jestli ji chce? Nechápal, jak po tom, co řekl, došla ke své otázce, ale aspoň ten dotaz patřil k těm, na které měl jednoznačnou odpověď.

Všechno, co dělal, mělo jediný účel: její spokojenost a bezpečí. A budoucnost jejich dítěte. Toho malého zázraku, který ho zároveň k smrti děsil.

Místo slov vzal její tvář do dlaně a rozhodl se odpovědět polibkem. Měl pocit, že slova stejně nestačí. Nikdy to s nimi moc neuměl.

Sotva se jí dotkl, prolétla mu tělem jiskra, která mu připomněla, jak strašlivě dlouho už necítil manželčino teplo. Opřel se předloktím o stěnu a přivinul se k ní blíž. Madelyn mu ovinula paže kolem pasu a přitáhla se. Podle tichého stenu a poddajných rtů jí taky scházel.

Chlad, který mu poslední dobou svíral srdce, začal roztávat. I ona ho očividně pořád ještě chce. Navzdory tomu, že nepostupuje s obnovou panství tak rychle, jak by bylo žádoucí. Teprve, když se mu ulevilo, uvědomil si, že byl tak dlouho napjatý.

Vdechoval vůni jejích vlasů a nechával se objímat, byla to vzácná chvilka po nekonečné době, ale samozřejmě musela skončit.

Dole práskly dveře a do haly vdusaly dva páry bot. "Pospěšte si, doktore, prosím!" Deanovo naléhání se neslo po schodišti a zvuky chvatných kroků také.

Fergusson naposled pohladil Madelyn po vlasech a obrátil se k příchozím. "Doktore Hollowsi," pozdravil chraplavě a musel si odkašlat.

"Zdravím, sire, madam. Jak se daří pacientovi? Mladý pán mě hnal, jako kdyby měl ten hoch smrt na jazkyku."

"Uvidíte sám. Natloukl si a bolí ho hlava. A nejspíš si zlomil ruku. Pojďte, prosím." Fergusson pokynul k ložnici.

Dean se hrnul k posteli. Nial na bílém polštáři vypadal netypicky křehce a to ho děsilo. Představa, že by o něj mohl přijít, otevírala pevně uzamčenou a řetězy spoutanou truhlu plnou hrůzy hluboko v něm. Protože kdyby odešel i Nial, zůstal by úplně sám.

Totiž… samozřejmě, že technicky vzato nebyl sám. Matka žila v Londýně, pokud věděl. Nedávno zaslechl, že porodila otčímovi dceru. No a taky tu byl nejstarší bratr, který celá léta platil školné a posílal směšně strohé dopisy. A ano, našli by se i další, když se to tak vezme. Ale jeho srdci byly nějaké definice ukradené. Bez Niala by byl úplně sám.

A tak panikařil. A štval koně a vyhrožoval lékaři. Pokud to však pomůže bratrovi, bylo mu to jedno.

"Jak je, mladý muži?" doktor Hollows se sklonil nad lůžkem a Nial zbělal do odstínu polštáře.

"D-dobře. Om- omlouvám se, že vás sem Dean dotáhl, ale budu v pořádku."

"Hm," prohodil postarší šlachovitý muž a vyňal z brašny několik nástrojů. "Hlava bolí? V kterých místech?"

"Tak nějak všude," zamumlal bratříček a zarputile sevřel rty.

"Zvracení?"

"Jednou, cestou sem," prozradil Fergusson. "Jel na rozhrkané káře, ale jinak to nešlo."

"Hm… Nějaké mžitky před očima, závratě?" Doktor pokračoval ve vyptávání a Nial občas neochotně odpověděl, ale většinou mluvil Fergusson.

Dean se postavil na druhou stranu postele, aby nechal lékaři alespoň nějaký prostor, a taky aby měl jeho počínání na očích. Pro jistotu. Někteří doktoři neměli moc dobrou pověst a doktora Hollowse zatím neznal blíže. Fergusson mu sice důvěřoval, ale Fergusson prošel válkou. Jeho měřítka pro medicínu se nejspíš hodně odlišovala od těch, která hodlal Dean uplatňovat na kohokoliv, kdo se přiblíží k jeho bratříčkovi.

Když Hollows rozstřihl rukáv košile a odhalil Nialovu paži, Madelyn zasténala a musela se posadit. Předloktí navazovalo na zbytek těla v dost nepřirozeném úhlu. Dean zezelenal.

Nial skoro nedýchal, rty měl úplně bez krve. A jeho zdravá ruka zatápala po pelesti až se zarazila o cíp Deanova kabátu. Zaťal prsty do tlusté vlněné látky, klouby měl úplně bílé.

Ten loket musel strašně bolet, ale Nial si nestěžoval. Dean by se vsadil, že on na jeho místě by klel jako pohan, nadával doktorovi a proklínal všechny svaté.

Polkl a snažil se najít něco, čím by bratra povzbudil. "Můžeš brečet, nebudu si myslet, že jsi padavka jako Eddie Norwich, slibuju."

Nial podivně škubl lemem kabátu, ale v očích měl stále stejný skelný lesk, zaťatou čelist a nehybný hrudník - pokoušel se snad ten blázen nedýchat? "Niali!" vykřikl Dean, když se mladík povolil jako hadrový panák a víčka mu spadla.

"Omdlel bolestí," konstatoval Fergusson. "Už podruhé."

Doktor zabručel. "Zrovna jsem mu chtěl nabídnout laudanum, než přikročíme k napravení toho vykloubeného lokte. Sice jsem měl obavy vzhledem k té ráně do hlavy, ale přece jen… vykloubený loket je vykloubený loket… Dobrá. S ohledem na to, že už v bezvědomí je, pojďme si pospíšit, ať ho netrápíme víc, než je nutné. Pánové, budu potřebovat součinnost. A vy, madam, možná budete chtít vyhledat klidnější prostředí…?"

Madelyn zůstala sedět a tvrdohlavě zavrtěla hlavou. Fergusson poměrně zkušeně zaujal místo u Nialovy hlavy a chytil ho kolem hrudníku.

Dean na Hollowsův pokyn začal tahat za ruku, Fergusson držel a lékař v té šílené proceduře připomínající inkvizici citlivě manévroval s kloubem, dokud cosi neluplo jako když dílky dětské skládačky zapadnou do sebe.

"To bychom měli," konstatoval doktor a jal se poslouchat Nialův tep.

Doktor se uvolil zůstat ještě dvě hodiny, aby pozoroval pacienta. Zahrnul domácí ošetřovatele množstvím rad a informací a potom se na Madelynino pozvání vydal do kuchyně, aby se občerstvil.

Dean se odmítnul hnout od bratrovy postele, až ji tou bojovnou neústupností lekal. Chtěla, aby si taky udělal pohodlí, převlékl se do suchých domácích šatů a odpočinul si.

Fergusson ji odvedl na chodbu.

"Teď ho nemůže opustit, málem ho ztratil," pravil a znělo to, jako by připomínal zcela samozřejmou věc. "Někdy to tak je. I ti, co přežili potřebují chvilku, aby se zase sebrali." Podle toho záblesku smutku v očích poznala, že mluví o svých zážitcích ze služby u královského námořnictva. Nebyl v tom ohledu moc sdílný, ale už začínala chápat, že ho ta léta formovala.

Odešel dohlédnout, že bude postaráno o Odina i Hollowsovu klisnu a ona se vydala za lékařem do napůl vyzdobené jídelny, kde mu Harriet naservírovala svačinu.

Přelétla pohledem sál a najednou jí to přišlo směšné. Snažila se vrátit do dětství. Jenže to už odplynulo. A Fergusson má pravdu - Fallstone Bridge není Whiterose park. Nemůže se snažit vnutit svou představu šťastných Vánoc třem mužům, kteří žádné šťastné Vánoce nejspíš nikdy nezažili. Nepotrpěli si na dárky a stužky. Zato bez váhání napravili sourozenci vykloubený loket. To je úplně jiný svět.

Nalila doktoru Hollowsovi čaj a zdvořile usedla naproti němu. Sympatický vitální starší pán s brýlemi se na ni mile usmál. "Jak se vám jinak daří, kromě…" gestem naznačil směr k ložnici, kde odpočíval Nial.

"Všechno jde, jak má," usmála se. Tak ji to naučili. Dáma si nestěžuje.

"Všechno jde, jak má?" lékař na ni mrknul přes obroučky brýlí. "Tomu se dá rozumět různými způsoby. Obzvlášť tak brzy po svatbě." Upil ze šálku a vyčkával.

"Já, totiž, jak to víte?" zamračila se a sklouzla rukou k pasu.

"Jen hádám. Pokud byste měla nějaké otázky…?"

Šálek se jí v ruce rozechvěl, raději jej tedy odložila. "Možná. Hm, možná několik."

Doktor Hollows se vyznačoval praktickou povahou a občas poněkud suchým humorem. Líbil se jí. Svěřila mu několik svých postřehů a nejistot. Uklidnil ji a seriozně upozornil na možná úskalí. "Přál bych vám, aby vše proběhlo bez potíží," uzavřel mile. "A dá-li náš Pán, taky proběhne. Pokud se celkově cítíte dobře, je tu slušná šance na dobré vyhlídky."

"Kromě té přecitlivělosti v oblasti hrudníku mi nic není."

"Dobrá, teď se zeptám na něco osobního, nezlobte se, prosím. Cítíte se dobře i pokud jde o manželské spojení, ano?"

Madelyn se zarazila. Rychle sklopila pohled a horlivě posunula ouškem šálku tam a zase zpět. "To… nevím. Je to důležité?"

"Nevíte? Chcete říci, že tam nějaké nepohodlí nastává?" snažil se jí lékař pomoci s rozpačitým vysvětlováním.

Zavrtěla hlavou a porovnala na stole ještě cukřenku a kleštičky na cukr. "Spíš chci říct, že to nevím, protože, hm… nemám tu zkušenost," přiznala a lekla se, jak smutně přitom zní její hlas.

"Aha," pravil lékař a plynule převedl řeč na zazimovávání hortenzií a růží.

Nial vypadal už podstatně lépe. Doktor Hollows mu dovolil vypít čaj a když jej v sobě udržel, tak i polévku. Fergusson zaplatil za ošetření a vyprovodil lékaře ke stáji, kde mu již Jack chystal klisnu.

"Na slovíčko, sire Fergussone," zastavil jej však Hollows dost daleko od domu a mimo doslech sluhy. "Chtěl bych vám pogratulovat k té šťastné novině. Vaše paní se mi svěřila."

"Aha," Fergusson založil ruce za záda a zahleděl se do tmy.

"Jen bych rád poznamenal, že vaše paní je aktivní a zdravá mladá žena a cítí se dobře."

"Ano, hm, to je skvělé, děkuji." Nevěděl, co si s tím zdvořilým rozhovorem počít. Očekává se po takovém podivném komplimentu ještě něco? Protože doktor na něj divně zíral.

"Možná máte nějaké otázky…" nadhodil starší muž a posunul si brýle.

"Měl bych mít?"

Hollows odfrknul a zavrtěl hlavou. "Promiňte, zřejmě jsem přivykl delikátní řeči vhodné pro jemnocit vyšších vrstev." Suše se zasmál. "Začínám se vyjadřovat jako staropanenská tetička Effie." Znovu vrhl na Fergussona ten zkoumavý pohled a pak řekl: "Nemusíte se bát s ní spát, člověče. Není z cukru."

Možná by Fergusson dal jednou v životě přednost ještě troše zdvořilých tanečků, než téhle pecce na solar. Cítil, jak mu trapně hoří uši jako malému klukovi.

"Pěkný večer, sire," dotkl se Hollows furiantsky krempy svého klobouku a nasedl na koně.