5. díl: Vánoce ve Fallstone Bridge

Když se slunce váhavě vyhouplo nad obzor, zahalený mraky, zbývaly do Vánoc dva dny. Ohřívadlo v nohou postele už dávno vychladlo, ale na tom nezáleželo, protože pod tlustou peřinou bylo teplo. Dokonce horko, když ji Fergusson držel v náručí.

Otevřela oči a vychutnávala si tlukot jeho srdce pod svou dlaní a jeho pomalá pohlazení, dokud jí nesvitlo, jak je pozdě. A že tu ještě pořád je. Co se stalo? Proč nepospíchá na pilu?

"Jsi vzhůru?" ozval se a políbil ji do vlasů.

"Ano, ale ty-" Snažila se zvednout, ale zadržel ji.

"Zůstaň ještě chvilku, prosím," řekl zvláštně rozpačitým způsobem.

Zneklidněla, ale poslechla a v tichu vyčkávala.

"Nechtěl jsem ty větve nechat být. Jen jsem si pořád říkal, že je do Vánoc dost času. Asi jsem si nepřál, aby už přišly, promiň."

Cože? Ráda by věděla, jestli tím myslí letos nebo celkově a hlavně, co ho na nich tak děsilo, ale radši se kousla do jazyka. Fergusson mluví! Hosana!

"Nechtěl jsem, abys byla zklamaná, že nejsou takové, jak sis přála. Nevím, jak to udělat, aby takové byly. Neznám většinu těch tradic, o kterých mluvíš. Tedy- ano, když už o nich mluvíš, tak si je vybavím, ale nepamatuju se na to. Jestli to tedy dává smysl…"

Opatrně kývla.

"Pokaždé, když o tom začneš, připomeneš mi, o co jsem tě okradl. A i když si ty výčitky svědomí zasloužím," chraplavě se uchechtl, "ty si nezasloužíš tady trčet s někým tak neschopným, že ani neví, že je potřeba do krbu vybrat nějaké vánoční poleno."

"Fergussone, ne-" zastavil její slova prstem, jímž zlehka přejel po jejích rtech.

Pokračoval: "Bojím se o tebe. Kruci, jako kdyby těch starostí nebylo dost, ještě jsem ti udělal dítě. Aspoň nad tím jsem mohl přemýšlet včas! Mohlo by tě to zabít, víš? Kdyby… se ti něco stalo… to bych nepřežil," zašeptal přerývaně.

Na to se dalo odpovědět jenom jedním způsobem: "Miluju tě."

Pevně ji stisknul a políbil do vlasů.

Po chvilce ticha váhavě pronesla: "Mrzí mě, že jsem tě podezírala, že už mě… no však víš… nechceš." Vzdychla. "Jenže… Víš, co následovalo po každých těch krásných Vánocích, o kterých jsem ti vyprávěla?" Hlas se jí třásl a musela polknout. "Tatínek mě posadil do kočáru a poslal zpátky do školy. Vždycky skončily a vždycky moc brzy. A byla jsem zase sama." Otřela si oči cípem peřiny. "Prosím tě, nedělej mi to taky. Neodháněj mě."

"To jsem ne-" sám se zastavil a zabručel. "Asi dělal. Je mi to líto."

"Jenom mě miluj, nic víc nechci," zašeptala a už plakala až se jí ramena otřásala. V těch slovech vytrysklo všechno napětí posledních týdnů.

"Ne- Ach kruci!" Objal ji a hladil a zřejmě se smířil s tím, že její pláč nezastaví. Něco jí šeptal, ale přes vzlyky moc nerozuměla.

"P- prosím?" škytla.

Vzal ji za ruku a položil ji na své srdce. "Bije jenom pro tebe. Patří ti. Napořád."

Posunula se a napodobila ho. "A moje srdce patří tobě."

Políbil ji. A jeho dlaň uprostřed hrudi hřála a palčivě připomínala, že jsou si tak blízko, jako už hrozně dlouho ne. Toužila po něm. A tak mu to dala najevo.

Pod peřinou, kde bylo hrozné vedro, náhle vyšlehly přímo plameny. Madelyn ho pohladila napříč přes břicho a po elegantní obrátce na boku začala odvážně postupovat níž.

Zoufale osamělý kousek jeho anatomie naopak poskočil výš a vyšel jí nadšeně vstříc. Fergusson prudce vydechl a zachytil její ruku.

"M- Ach…" Nepřestávala ho hladit až se mu z toho pletl jazyk. "Madelyn, počkej-"

"Nechci čekat," přiznala tichounce do jeho ucha a ještě ho hryzla.

"Jsi si jistá?"

"Proč?" strnula.

"Nechci ti zase nějak ublížit," zachraptěl. Nepohnout boky, když měl její dlaň tak blízko, bylo utrpení.

"Doktor říkal, že přecitlivělost hm… hrudi… je obvyklá. Prostě se jí jen vyhni."

"Ale-" znovu ho pohladila a celé tělo zmučeně křičelo, že je blázen, když si odpírá její blízkost. Doktor taky řekl, že Madelyn není z cukru.

"Ale zastavíš mě, když ti nebude dobře, slibuješ?"

"Hmm…" lísala se mu k hrdlu a skoro ho zničila, když přehodila nohu přes jeho stehna a začala se k němu tisknout ještě víc.

"Slibuješ?!" naléhal hlasem drsným jako hobliny.

Opřela se mu o hruď, zvedla se a konečně mu pohlédla do očí: "Slibuju."

Hluboce úlevně zasténal a oběma rukama si přitáhl její tvář k polibku.

Štědrý den byl trochu chaotický, ale nakonec se všichni sešli u svátečně vyzdobeného stolu. A tím "všichni", byla míněna celá domácnost. Jack sice trochu brblal, že mu Harriet nedovolila v salonku nacpávat dýmku jeho smrdutou náhražkou tabáku, ale potom se nadšeně připojil ke zpěvu koled.

A zpíval sice svérázně, ale hezky. Hlas měl zvučný a dobře s Harriet ladil. Nelly znala pár zajímavých vánočních písní obvyklých v jižních hrabstvích, odkud pocházeli její rodiče. A Dean zdařile vyťukával rytmus příborovým nožem. Činel nahradil cinknutím o sklenici. Jednou. Hned na to mu ji Madelyn sebrala a odnesla z dosahu. Koupila tuhle jedinou sadu nedávno a nebyla ochotná se s její ztrátou smířit.

Potom se dům ponořil do ticha. V krbu praskalo několik polínek obvyklé velikosti, protože Madelyn uznala, že Vánoční poleno při svém doutnání strašně čoudí a vlastně neudělá moc tepla.

Dean s Nialem si v příjemně vytopeném salonku vytáhli karty, což připadalo Madelyn barbarské a nevhodné, ale Fergusson odvedl její pozornost polibkem a nestoudným pozváním do ložnice.

Ruku v ruce vyšli po schodišti a Fergusson dal Madelyn ve dveřích přednost a zatímco odkládala šál, rozsvítil lampu.

Balíček s mašlí uviděla hned, jak došla k posteli. Ležel na polštáři, zabalený do poněkud pomačkaného hedvábného papíru, který poznala. Přišly v něm ty nové sklenice.

Stužka ale byla nová, sametová v sytě červené barvě. Takové viděla u švadleny v Greysteadu, kam pro ni zřejmě musel zajet.

"Nedávají se dárky až ráno?" usmála se přes rameno.

"Nikdo neříká, že si ho musíš otevřít už teď."

To ale musela, jestli si dal tu práci, aby tohle nachystal. Už chápala, proč se k večeři tak zdržel. A byla zvědavá.

V papíru byla dřevěná mistička, dokonale ohlazená a příjemná do ruky. Vsadila by se, že ji sám vyrobil. A v misce leželo srdce.

Spíš tedy srdíčko, klasický tvar vytepaný z matně šedého kovového drátu spleteného z několika kovových pramenů jako cop, s očkem na pověšení.

"Měla by tím jít protáhnout ta stužka," upozornil, když si všiml, jak očko zkoumá. "Tahle červená ti sluší," dodal.

"Dal jsi mi srdce?"

Kývl. "Už dávno."

Zamžikala - zase slzy. Tentokrát štěstí, ale stejně, připomínala kropicí konev.

"Teď se stydím," přiznala.

"Proč?"

"Můj dárek pro tebe vůbec není tak romantický."

"A je praktický?"

"To je," uznala. Celou dobu přemýšlela, že to musí být něco, co skutečně využije.

"Výborně. Tak aspoň vím, že mě miluješ." Oba se trochu zasmáli, ale zůstali si hledět do očí. Fergusson jí podal ruku. "Víš, co je na těchhle Vánocích to nejlepší?" nadhodil, zatímco šla k němu.

Zavrtěla hlavou a on se sklonil k jejímu uchu: "Až skončí, můžeš tu zůstat."

"Napořád," potvrdila a zvedla se na špičky, aby si vyžádala polibek. Nebo dva. Nebo víc… Když jsou ty Vánoce…