Laciná romantika?

Pokaždé, když se řeč stočí na to, že píšu, pokračuje to otázkou: "A co píšeš?" V ten moment obvykle zjistím, že cítím intenzivní potřebu se začít obhajovat, nebo pro jistotu rovnou sebeironizovat. Proč?

Jsem autorkou šesti vydaných knih (i když ta první je jen tenká novelka v samonákladu). Pět z nich je primárně romantických, šestá je romantická až v druhém plánu. Ta to obvykle zachraňuje. Je to totiž fantasy, která ač patří do rodiny brakové literatury, je v Česku brána vážně.

Proč romantika není vnímána jako seriózní žánr?

Odpověď možná (mimo jiné) leží v záměně dvou klíčových literárních termínů: Tropu a Klišé. Náš žánr je odsuzován kvůli líným klišé, ale my ho milujeme kvůli silným a spolehlivým tropům.

Co je to trop?

Je tu určitá pravděpodobnost, že jste tenhle termín nikdy neslyšeli. (Nebo stačili jeho existenci zapomenout.)

Trop je určitý základní stavební kámen vyprávění. Oblíbený vzorec, kostka lega.

Trop funguje jako mapa. Čtenář si může říct - "Tohle mě obvykle baví." Nebo naopak: "Tohle mě nudí, tohle rozdírá moje staré rány a nechci s tím trávit čas."

A tropy jsou přítomné i v jiných žánrech. Funguje to úplně stejně u fantasy, detektivek nebo thrillerů. Co třeba vyvolený, který musí zachránit svět? Magický artefakt? Záhada zamčeného pokoje? Boj proti smrtícímu viru, záchrana pasažérů uneseného letadla...

Trop vytváří očekávání. Trop je pracovní nástroj spisovatele a taky prodejní hák - umožňuje nám ve zkratce komunikovat o čem příběh je a dostat ho tím k těm správným čtenářům, které bude bavit. Protože psát knihy, které nikoho zajímat nebudou, většina autorů nejspíš nechce. (Já tedy ne!)

Strašák jménem klišé.

Ale pak se do hry vloudí "klišé", což je naopak termín, který zná každý. Klišé není totéž, co trop, ač to mnozí zaměňují.

Klišé je špatně odvedená práce. A i klišé se dá najít ve všech žánrech.

Když se trop místo odrazovým můstkem pro spisovatelovu fantazii stane klecí, když se použije bez hlubšího smyslu, jen proto, že se to tak dělá... Pak se mění v klišé.

Třeba hrdina, který velí korzárské lodi, ale dělá stupidní rozhodnutí, která by nikdo, kdo někdy zastával průměrně zodpovědnou manažerskou pozici neudělal... Nebo zaneprázdněný byznysmen, který od okamžiku, kdy potká hrdinku nedělá nic jiného, než že je jí v patách... Ale taky třeba zahradník, který je vrahem.

Laciný happyend?

Problém vnímání "lacinosti" v romantice je i v tomhle: Základním tropem, povinností romance, je happyend. Napsat romanci, která neskončí dobře, znamená pro spisovatele stejnou sebevraždu jako pro autora detektivek nechat na konci případ nevyřešený! (Což je brilantní analogie české autorky Ivany Novákové.)

To s sebou ovšem nese kruté okleštění možností, jak udržet čtenářovu pozornost a jak ho napínat. A balancování na hranici vzrušení a reality může stát poctivce v žánru spoustu úsilí.

Existují spisovatelé, kteří si dávají na svých knihách záležet. Hledají zdroje, rešeršují, pohrávají si s tropy, ale nenechávají se jimi svazovat. Možná jim to nevyjde v každé knize... Ale nevzdávají to.

Romance je totiž ve skutečnosti značně obtížný žánr a já bych pokládala za čest, kdyby mě čtenáři řadili do téhle skupiny autorů.

Velký náklad malá hodnota?

Romantická literatura se obecně dobře prodává a má přísně vymezené konvence. To někdy vede k tomu, že autoři a nakladatelé zleniví a začnou místo map k opravdovému pokladu prodávat čokoládové mince v lesklém staniolu.

A to vede k poklesu očekávání čtenářů.

A pokles očekávání čtenářů může vést k další devalvaci žánru. Protože líní čtenáři si možná nic jiného než líné knihy nezaslouží...

Nebo ne?

Jste tým trop nebo klišé?

Pojďte si doporučit romantické knihy, které má smysl číst. Ukažte, že nejste líní čtenáři a stojí za to pro vás psát i příběhy, v nichž je věnována péče budování světa a psychologii postav...

Který trop v historické romanci milujete? A které klišé vás donutí knihu okamžitě odložit?
Podělte se v komentářích!